Zaprvé, nejen na případu cesty na Tchaj-wan se zdá, že evropští, vlastně vůbec žádní politici, nemají ve vztahu k Číně docela volné ruce, a to zejména kvůli čínské snaze „exportovat“ své hledisko na vlastní dějiny. Z otázek, jako je Sin-ťiang, Tibet, Hongkong nebo Tchaj-wan a ovšem i Tchien-an-men, se stal test toho, kdo kde stojí.

Přehrát

00:00 / 00:00

Jan Fingerland: Testování Česka Čínou

Dále se Česko neplánovaně stalo předmětem čínské zkoušky, kam až lze vůči vzpurným trpaslíkům zajít. A tak i když se senátní cesta na Tchaj-wan setkala u nás doma s odmítáním, což je legitimní a normální, je tu důležitá podotázka. Jak tato strana české debaty hodlá reagovat na bezprecedentní hrozby a urážky adresované čínskými představiteli i státními médii? Postrádám na české straně správné vlastenecké pobouření.

Toto zjištění zajímavě zapadá do letní debaty o pojmu „vyjednávání s mocí“ za minulého režimu. Vystrčilovo rozhodnutí na Tchaj-wan jet se v tomto světle jeví skoro jako otázka základní kolektivní hygieny, zkoušky, jestli ještě můžeme dělat, co chceme.

Cena odvahy

Objevila se obava, že za „drzost bezvýznamného člověka“, jak cestu druhého nejvyššího ústavního činitele na Tchaj-wan nazval jeden čínský list, můžeme nějak zaplatit. S tím souvisí i druhá námitka, totiž že se Česko dobrovolně vmanipulovalo do úlohy laboratorní myši, tedy že jsme odvážní na svůj účet, zatímco silnější a bohatší nám z bezpečné vzdálenosti fandí. To by tedy byl další druh testu.

Je pravda, že jsou teď na Česko upřeny pohledy řady zemí, které čekají, co bude dál. Dlouhodobou českou strategií je nezlobit a nevyčnívat, ale jednou za pár desítek let se něco stane a nečekaně sehrajeme hvězdnou úlohu. A je fakt, že nás to pak někdy přijde draho.

V tomto případě ale zřejmě tolik neriskujeme. Na rozdíl od Tchaj-wanu nám nehrozí invaze ani blokáda, nanejvýš hackerské útoky, snad určité omezování obchodu. Jenže Čína tak dlouho komplikovala zemím, jako je Česko, přístup na svůj trh, až se tím paradoxně připravila o možnost využívat jej jako nástroj své zahraniční politiky. Peking chce navíc vypadat před světem státnicky a konstruktivně. Dlouhodobá strategie Číny je ostatně jiná – v Evropě si lidi a instituce spíš kupuje.

Vystrčilova cesta shodou okolností přišla v okamžiku, kdy se cosi láme i v jiných evropských zemích, takže jsme možná dobu předběhli jen trochu. Vidět je to na debatách o čínském podílu budování sítě 5G a vůbec tlaku na rozlišování investic podle země původu. Pandemie upozornila na nevybíravé postupy čínské vlády a odstartovala snahu o řízenou „deglobalizaci“, stahování kritických výrob zpět na starý kontinent.

Portugalsko a Austrálie

Pro posuzování českého případu jsou zajímavé dvě země, o kterých se u nás v této souvislosti moc nemluvilo. Jednou je Austrálie, která na jaře rozhněvala Peking svou snahou vyšetřit původ koronaviru. V Číně sice Austrálii neuctivě nazvali „žvýkačkou přilepenou na čínské botě“, jenže zjistili, že i oni jsou na obchodu s Austrálií nepříjemně závislí.

Opačný je případ Portugalska, země podobně lidnaté a nebohaté jako Česko. Tamní představitelé v minulých letech kvůli ekonomickým problémům vpustili čínské investice do klíčové infrastruktury země. Teď se se musí bránit přemíře čínského přátelství a současně přesvědčovat ostatní Evropany, že to s portugalskou závislostí na Pekingu není tak hrozné, jak to vypadá.

Je tu ještě jeden test. Prostřednictvím Vystrčilovy cesty jsme vstoupili do globální debaty o budoucnosti západního modelu. Komunisticko-kapitalistická Čína svět zhypnotizovala svou výkonností a zpochybnila víru, že k ekonomickému rozvoji vede jen svobodný systém a také naopak. Předseda Senátu a další desítky členů jeho delegace jako kdyby se před očima celého světa demonstrativně přidali k ochabující množině těch, kdo na západní cestu ještě věří. Jako kdyby říkali: neděláme to kvůli Tchajwancům, děláme to kvůli sobě.

Ale buďme upřímní, zatím to bylo hlavně takové symbolické střetnutí, v němž nikomu o nic zásadního nešlo. A doufejme, že to tak zůstane, tedy že sílící Čína nás nepostaví před zkoušku, jak moc jsme za věrnost svobodě – a sobě – ochotni doopravdy zaplatit.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Jan Fingerland Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít