„Česká zahraniční politika by měla navazovat na politiku Václava Havla, měla by být zaměřena na komunikaci i s významnými hráči na světovém poli, nikoliv na konfrontaci.“

Přehrát

00:00 / 00:00

Jiří Leschtina: Co ukázala Vystrčilova cesta? Máme nejvyšší čas vyrazit Zemanovi kormidlo zahraniční politiky z rukou

Tomu lze jen přitakat. Co však už pan mluvčí zamlčel, je, že Václav Havel nikdy nezavítal do komunistické Číny. Právě tak nikdy nedorazil do Putinova Ruska. A dalajlámu poprvé přijal prezident Havel přes hrozby Číny už v roce 1990 a inspiroval tak mnoho dalších světových státníků.

Současný prezident ale po svém prvním zvolení – bez toho, že by to v kampani jakkoliv zmínil – prudce otočil za tichého přihlížení vlády kormidlem zahraniční politiky. Směrem k autoritářským a čím dál víc totalitářským režimům Ruska a Číny, kterým v servilním předklonu nadbíhá dodnes.

A právě Vystrčilova cesta na Tchaj-wan, provázená temným proklínáním čínských komunistů, jen připomněla, že je nejvyšší čas otočit kormidlem zpátky. Skoncovat s poklonkováním diktátorům a potvrdit naše postavení ve společenství demokratických států.

Korekce kurzu

Měli bychom rychle přestat s uctivým papouškováním pekingské mantry o politice „jedné Číny“. To v pojetí čínské despocie znamená, že existuje jedna pevninská Čína a pak už jen vzbouřenecké provincie Hongkong nebo Tchaj-wan, předurčené k zániku v drtivém objetí uchvatitelského režimu.

Převzato z Plusu

V případě Hongkongu i Tchaj-wanu se ale Čína původně smířila s principem „jedna země, dva systémy“. Ten měl zaručit zvláštním administrativním oblastem zachování jejich dosavadního demokratického řádu, včetně základních lidských práv a svobod.

Nynější razance, s jakou Čína likviduje základní občanské svobody v Hongkongu, stejně tak i stoupající vojenský nátlak na Tchaj-wan ukazují jediné: Druhou část principu „jedna země a dva systémy“ vyhodili čínští komunisté do vzduchu. A razantní vyjadřování solidarity s Hongkongem i Tchaj-wanem by se mělo stát samozřejmým pro vrcholné politiky demokratických zemí.

U nás teď vůbec není špatná doba pro výrazné omezení pročínské i proruské politiky. Síla a vliv Miloše Zemana zřetelně upadají a nemají srovnání s jeho drtivým nástupem na Hrad v roce 2013, ale ani se slabší kondicí při jeho druhém zvolení.

Výsledky Zemanovy „ekonomické diplomacie“ vůči Číně jsou v troskách, investice říše středu skomírají a čtrnáctkrát zaostávají za tchajwanskými. A to činí bezzubými i hrozby Pekingu strašlivou odvetou.

Pro úzkostlivé lapače nálad ve veřejném mínění včetně premiéra Babiše (ANO) je tady jasný vzkaz: Podle průzkumů americké výzkumné instituce Pew z konce roku 2019 celých 57 procent české veřejnosti nemá Čínu rádo. To je nejvíce ze 17 sledovaných zemí střední a východní Evropy, které se Peking snaží vtáhnout do své rozpínavé iniciativy Pás a stezka.

Korekci kurzu naší zahraniční politiky směrem od východních despocií ovšem by měl prosazovat a symbolizovat silný, věrohodný politik, opírající se o důvěru veřejnosti.

Miloš Vystrčil, který svou misí na Tchaj-wan přitáhl pozornost celého demokratického světa, působí spíš jako křehký, méně průrazný politik ve srovnání s hřmotnými populisty. Ale takový dojem vyvolával i Václav Havel, na kterého se nyní odvolává i zjevně šokovaný hradní mluvčí.

Autor je publicista.

Jiří Leschtina Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít