A pak to přišlo. Krátký projev a šup: obří rudé trenky, které v roce 2015 svou performativní akcí vyvěsil kolektiv Ztohoven na Pražském hradě místo standarty, shořely. Kdyby to nebylo trochu k pláči, bylo by to vlastně hodně k smíchu.

Marketingově silná umělecká skupina tehdy doprovodila vyvěšení i prohlášením s básní, kde se o trenkách mluví tak, že jsou „rudé jako čínská vlajka“ a Ztohoven je popisovali jako symbol muže, který se nestydí za nic. V tom měli asi i pravdu. Ale skutečně si někdo myslí, že je dobrý nápad na Zemana apelovat zrovna z morálních pozic?  

Z trenek se okamžitě stal symbol. Zemanova buranství, Zemanova komunismu, Zemanova alkoholismu. Jako by tradice buranů a alkoholiků nebyla české politice vlastní. Jako by zrovna tyto dvě vlastnosti byly tím nejhorším, co sebou Zeman přitáhl. Jako by neexistovalo žádné politické „před Zemanem“, jako by to nejnižší z naší politiky reprezentoval až on.

Ani výročí 50 let od okupace vojsky Varšavské smlouvy se neobešlo bez vyvěšování těchto trenek. Jenže jejich hodnota už dávno zdegenerovala. Stal se z nich prázdný symbol naší bezradnosti, který navíc Zeman ve svém aktu pálení dokázal přerámovat a posunout na úplně jinou rovinu.

Spalme rudé trenky

Znovu totiž dokázal, že je mistrem odvádění pozornosti, a když zavelí, sešikují se novináři se všemi svými live streamy a foťáky a pustí do éteru úplně cokoliv, co si Zeman vymyslí. A jemu tak zbude víc času na opravdovou politiku, která lidi obalené v krustě záměrně vypouštěného hradního balastu už nezajímá.

Co přesně chtějí ti, kteří rudé trenky neúnavně vyvěšují, říct, už nikdo ani pořádně neví.  Zatímco voliči Zemana mají svůj svět jistý a vědí, proti čemu útočí a co hájí, my ostatní se zmůžeme jen na bezduché mávání červeným hadrem. Jenže tahle korida nemá na druhé straně žádného býka. Je to souboj, který vedeme jen se sebou. A v něm prohráváme.

Jak přesně píše Daniel Prokop pro Salon Práva v eseji o novém populismu, ponechat tento spor na kulturní rovině, kterou akcentují sami „noví populisté“ a liberálové jim to jedí i s navijákem, je k ničemu. Tento populismus, jak trefně poznamenává Prokop, navíc existoval dávno před Zemanem, kdy se poplatnou rétorikou ostrakizovali chudí, opakovala se mantra o zásluhovosti, která z určitého typu lidí dělala lidi neplnohodnotné, normalizovaly se termíny jako „nepřizpůsobiví“ nebo „paraziti“ a ze strany současného „demokratického bloku“ zaznívalo povrchní vylučování a šikana slabých. Je navíc paradox, že v mnohém se naši rádoby demokrati se Zemanem stále shodnou. Tak jakápak opozice? Podobně se tak děje v celém veřejném prostoru. Je to laciné a je to k ničemu.

Převzato z Plusu

Srpen 1968 a celá 60. léta se odehrávala pod vlajkou demokratického socialismu a reformního komunismu. Mnozí z těch, kdo dnes protestují proti Zemanovi s rudými trenkami v oknech, by to asi nechtěli slyšet, ale bylo to prostě tak.

Pokud chceme, aby taky někdy přišla doba „po Zemanovi“, musíme začít postupovat úplně jinak. Nenaskakovat prezidentovi na všechny falešné stopy, které sice zvenku působí skandálně a provokativně, vevnitř jsou ale jen zbytečné a nepodstatné. Agendu si určujme sami, hledejme alternativy, které mají vizi a pracují s právem na důstojný život každého člověka v naší společnosti, nechovejme se sami tak, jako se chová Zeman.

Jestli je v něčem připomínka roku 1968 opravdu silná, je to ve schopnosti nebývalé politické i společenské sebereflexe, která posouvá veřejnost k lepšímu. Tak už ji vykonejme taky a spalme ty rudé trenky, dokud je ještě nějaký čas.

Apolena Rychlíková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít