Zvlášť, když jde o Rakousko. Můžete prostě jen říci, jak moc si vážíte pomoci, kterou jižní sousedé desítky let poskytovali Čechům a Slovákům prchajícím před místní komunistickou vládou.

Můžete také dodat něco v tom smyslu, že Vídeň bývala nejbližší „západní“ metropolí, městem, které je Čechům tolik blízké. Pak už jen přihodíte něco o krásách a pohostinnosti města, kam se vždycky tak rádi vracíte, pochválíte řízek a sacher, zapomenete pro tentokrát na někdejší spory o Temelín, jimiž jste se jako předseda vlády musel zabývat.

A máte skoro vyhráno.

A pak je druhá cesta, kterou zvolil prezident Zeman. Sotva vylezete před lidi, popustíte uzdu svému nezkrotnému temperamentu a ukážete hostitelům, že žádná urážka není tak nevhodná, aby nemohla zaznít i tentokrát.

Nejde o to, že se prezident ve svém neuvěřitelném projevu před krajany zmýlil, když hovořil o podpoře města Vídně české krajanské škole. To se jistě může stát, při profesionalitě týmu, který je dnes až na výjimky na Hradě k dispozici, se podobným chybám při přípravě důležité cesty už nikdo ani moc nediví. 

Čemu Zeman přestal rozumět

Prezident se za svá slova také promptně omluvil, což je skutečně v jeho případě zcela ojedinělé a pro Miloše Zemana osobně jistě až ponižující.

Problém je, že i kdyby to byla pravda a Vídeň skutečně nedala české škole „ani šilink“, máte si to při oficiálním projevu nechat pro sebe, případně to při jednání probrat s některým ze svých rakouských přátel, za něž prezident Zeman označuje každého politika, s nímž se v Rakousku potkal. 

Převzato z Plusu

Pokud vám tedy jde o úspěch návštěvy a umělecký dojem, který zanecháte. O což možná prezidentu Zemanovi skutečně tak trochu šlo.

Vídeňská nepříjemnost zvlášť vynikne ve srovnání s dalším pozoruhodným výkonem české diplomacie, vyhozením tchajwanského zástupce ze schůzky na ministerstvu průmyslu a obchodu – a to na přání čínského velvyslance.

Ministryně Nováková v tom úklonu zřejmě zapomněla na tchajwanské investice v Česku, které tu na rozdíl od těch slibovaných čínských stovek miliard skutečně jsou. 

Tohle je během jediného týdne dokonalá ukázka sebevědomé zahraniční politiky, jak si ji představuje prezident a jeho političtí spojenci. Ve spřátelené zemi si sebevědomě otevřeme ústa a poučíme hostitele, co všechno dělají špatně a v čem by se od nás měli přiučit.

V případě země, která Česko střídavě ponižuje a využívá, však volíme nepřehlédnutelně jiný způsob komunikace. Nekončící trapnou servilitu, kterou Praha ve vztazích s Pekingem prokazuje už tři roky, od slavné návštěvy čínského prezidenta Si Ťin-pchinga, během níž byly podepsány smlouvy za stovky, ehm, miliard korun, přes ponížený Dopis čtyř na podzim 2016, v níž se suverénní země ustrašeně omlouvala za to, s kým se schází ministr demokraticky zvolené vlády, až po předání protokolu při setkání na českém ministerstvu průmyslu do rukou Pekingu.

V tomto měsíci míří prezident Zeman znovu do Číny, již popáté během svého mandátu. Bude jistě zábavné, pokud tam zvolí stejně sebevědomý tón jako ve Vídni a svému příteli, prezidentu Si při nějaké oficiální příležitosti řekne: „Zlobím se na vás, příteli prezidente, jednou jste mi tu jako poradce přistrčili nějakého chlapíka, že prý šéfuje firmě CEFC, která u nás utratí miliardy dolarů. Pak jste mi ho zavřeli a CEFC zkrachovala. Můžete mi to laskavě vysvětlit? A netvařte se tak překvapeně, já jsem v politice vydržel 30 let.“

Ne, patrně se to nestane. To zase až příště, v zemi, která s námi chce mít normální, slušné vztahy. Což je bohužel něco, čemu prezident Zeman dávno přestal rozumět.

Jindřich Šídlo Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít