I když prezident nemá možnost navrhovat zákony, může k tomu opakovaně vybízet poslance a senátory. Miloš Zeman to nečinil a zkusil si silnější pozici vynutit jiným způsobem. Jako historicky první přímo zvolený prezident začal dělat kroky, které neměly oporu v Ústavě.

Přehrát

00:00 / 00:00

Petr Hartman: Deset let Zemanovy snahy o posílení prezidentských pravomocí

Názorným příkladem bylo jmenování Rusnokovy vlády po předčasném konci Nečasova kabinetu. Miloš Zeman nebral v potaz rozložení sil v dolní parlamentní komoře. S představiteli politických stran a hnutí dopředu nekonzultoval výběr premiéra.

Přitom Ústava počítá s tím, že hlava státu bude vnímat, zda nově formovaný kabinet má šanci získat důvěru Poslanecké sněmovny. Bez ní totiž nemůže normálně vládnout. Musí podat demisi a má být nahrazen kabinetem novým.

Miloš Zeman se tím neřídil a premiérem jmenoval Jiřího Rusnoka. Ten přitom nereprezentoval žádnou stranu ani hnutí, které disponovaly poslaneckými mandáty. Není divu, že takto sestavená vláda nezískala důvěru. Přesto v demisi s přispěním prezidenta spravovala zemi zhruba půl roku.

První zkušenost 

Nebyl to pochopitelně jediný moment, kdy měl Miloš Zeman pocit, že by měl vystupovat jako silný prezident, byť to od něj Ústava neočekávala. Týkalo se to například jmenování soudců, profesorů, jednotlivých ministrů, velvyslanců. Případně naopak neochoty na žádost premiéra odvolat ministra.

Zkrátka přímo volený prezident si vykládal Ústavu s vědomím, že má mandát od milionů voličů. Těžko se mu v tom bránilo. Miloš Zeman si mohl být jistý, že mu jeho nestandardní chování projde. Teoreticky mu mohla hrozit ústavní žaloba.

Konkrétně za velezradu nebo pro hrubé porušení Ústavy. K tomu je však potřeba souhlasu tří pětin přítomných senátorů a tří pětin všech poslanců.

Takovouto většinu lze dát jen obtížně dohromady. Strany a hnutí zastoupené v dolní parlamentní komoře totiž potřebují s hlavou státu spolupracovat při vzniku vlády.

Proto se s ní část politického spektra nechce pouštět do otevřeného sporu s vědomím, že přízeň prezidenta bude potřebovat. Je tudíž málo pravděpodobné, že pro ústavní žalobu zvedne ruku minimálně 120 poslanců.

Zkušenost s desetiletým pobytem Miloše Zemana v prezidentské funkci to potvrdila. Někdy v budoucnu může být na Hrad zvolena opět osoba, která bude toužit po silnějších pravomocech, než jaké jí náleží. Aby ji chuť přešla, k tomu by mohla přispět změna Ústavy. Respektive návrat k původnímu stavu. Tedy do momentu, kdy k podání zmiňované žaloby stačil souhlas příslušné většiny v Senátu.

První zkušenost s přímo zvoleným prezidentem názorně ukázala, že zapojit do podání žaloby poslance bylo hrubou chybou. Miloš Zeman na to svým chováním opakovaně upozornil.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Petr Hartman Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít