Přehrát

00:00 / 00:00

Alena Zemančíková: Milenci a vrazi před komunálními volbami

Primátor Raduan Nwelati je nespokojen, stejně jako obyvatelé města, s tím, že tito lidé bydlí v nepřiměřeném počtu v bytech na sídlišti, že dělají hluk a nepořádek, což obtěžuje ostatní obyvatele.

„Chápu, že kvůli situaci na pracovním trhu tady tito lidé musí být, ale nehodlám na ulicích tolerovat opilost, drogy, rvačky, obtěžování slušných lidí a rušení nočního klidu,“ sdělil primátor deníku Právo.

Když jsem to četla, vzpomněla jsem si na román Vladimíra Párala Milenci a vrazi, jak v něm sugestivně líčí orgie montérů na ubytovně, znásilňování a bití žen, bezuzdný chlast a hluk až do rána. To bylo za reálného socialismu, montércimra je v románu líčena jako člověka nedůstojné obydlí a místo nejtemnějších skutků. Kdo to četl, ví, že vedou až k vraždě.

A v té montércimře u Párala nebydlí cizinci, jen pouhá pracovní síla ústecké chemičky. Která nemá co po práci dělat, protože nemá žádné soukromí, nikam nepatří, a tak se o nic nestará.

Komunální volby 2018 - přehledně na jednom místě

Dát možnost se sžít

Přesně tak jsou na tom přeci lidé, kteří jsou v Mladé Boleslavi najati jenom na práci, nejsou tam doma, na místě, kde žijí, jim nemá proč záležet, nemají v něm žádnou perspektivu. Chtějí si jen vydělat. A město a jeho prosperující automobilka je také nechce k ničemu jinému než k tomu, aby pomohli udržet v chodu pásy výroby.

Každý z těch chlapů (protože výtržníky jsou hlavně chlapi) si taky chce koupit auto, protože za co by měli utratit vydělané peníze? Proč by tu byli? Každý chce auto, proto se jich přece tolik vyrábí. A tak si ho koupí, ojeté, ale vypadá jako nové.

A každý z těch chlapů, kteří bydlí v jednom bytě třeba po šesti (anebo po šestnácti, jak se píše v článku) to auto postaví před dům. Takže v ulici už není kde zaparkovat, lidi to štve, na předvolebních plakátech je to jedno z hlavních témat.

Mladoboleslavský primátor chce zvednout mzdy policistům a najmout na výpomoc bezpečnostní agenturu. Ve které nejspíš také působí cizinci, kteří raději než stát u pásu v automobilce trénují v posilovně (těch taky v našich městech přibylo, všimli jste si?).

Převzato z Plusu

Jenže co mají dělat lidé, kteří neznají jazyk, nemůžou se nikterak podílet na kultuře země, v níž pracují, dokonce mnozí i píšou a čtou jiným písmem? Čtěte Párala, tam to všechno je.

Jistě, až už nebudeme potřebovat tolik lidí na výrobu automobilů, pošleme je prostě domů. To bychom nemohli udělat jiným, které rovnou odmítáme jako nebezpečí pro naši kulturu, náš životní styl, naši bezpečnost.

Ale ti by možná v životě u nás viděli perspektivu, měli by tu rodiny, účastnili se integračních programů. Jistě by se mezi nimi vyskytovali také problematičtí jedinci, ale v zásadě by se chtěli sžít. Kdybychom to po nich chtěli a dali jim k tomu možnost. Od těch najatých dělníků to nechceme, chceme jen, aby respektovali naše pravidla.

Obyvatelé montércimry v Páralově románu ty obyvatele města, kteří mají byt a rodinu a jezdí autem, hluboce nenávidí. Ti druzí se jich bojí. Jaké emoce vůči nám pociťují tihle dělníci, najatí k podpoře naší prosperity? Kdyby byli vděčni za tu práci, jak si my myslíme, že by měli být, primátor Mladé Boleslavi by si na ně tak nestěžoval.

Alena Zemančíková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít