Moc leží na ulici

Zákon na ochranu památek nebude, také učitelé nebudou mít kariérní řád. Zákony propadly při hlasování ve sněmovně, i když je navrhla vláda a i když se strany zavázaly přijmout je v koaliční smlouvě.

Komentář Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Dva zákony propadly při hlasování ve sněmovně, i když je navrhla vláda a i když se je strany zavázaly přijmout v koaliční smlouvě | Foto: Michal Kamaryt | Zdroj: ČTK

Kdo chce vidět, ten vidí, že ministři Daniel Herman a Stanislav Štech neuspěli, protože se proti nim postavily dost silné lobbistické skupiny. Hermanův návrh prosazoval účinnější ochranu historických staveb, především pravidlo, podle kterého může památku místního významu vyhlásit místní zastupitelstvo a není nutné žádat památkový úřad na státní úrovni.

Něco takového si nemohli přát developeři, kteří se možná oprávněně báli, že se pravidlo bude zneužívat, v každém případě si ovšem udrželi možnost, jak bez velkých potíží likvidovat budovy vytvářející třeba po staletí tvář velkých i malých měst.  

Učitelé zase žádají od daňových poplatníků víc peněz, považují ovšem za zbytečnou byrokracii, když se po nich žádá, aby svou kvalifikaci ověřovali podle nároků kariérního řádu. Možná není návrh kariérního řádu úplně skvělý, zástupci pedagogické veřejnosti ho však nemuseli uvádět jako jeden z důvodů, proč je třeba zvyšovat platy. 

Zájmové skupiny developerů a učitelů měly při blokování zákonů očividně snadnou práci. I když je navrhovala vládní koalice, tak proti každému z nich hlasovali poslanci dvou koaličních stran. Premiér ani nikdo jiný neprotestoval, nikdo nežádal svolání koaliční rady. Veřejnosti tak už je nad slunce jasnější, že koalice sociálních demokratů, hnutí ANO a lidovců fakticky skončila. 

Měla tahle dovolená smysl? 

Na ministerstvech sice ještě sedí ministři, vláda možná funguje jako byrokratické těleso, nadále však už bude jenom udržovat status quo přes volební kampaň a samotné volby až do nástupu nového kabinetu, ke kterému dojde nejdříve v listopadu. 

Je to konec sezony, který může provázet určitá nostalgie nebo také kocovina. Češi včetně svých ministrů teprve na dovolenou k moři pojedou, přesto současný stav politiky připomíná prázdnou pláž někdy začátkem října, kdy už odjíždějí poslední hosté a mořské vlny vracejí zpátky spousty odpadků.  

Měla tahle dovolená smysl, užili jsme si ji dost a stali jsme se během pár týdnů volna lepšími lidmi? Na takové otázky se obvykle odpověď nenajde, dovolená neprobíhá podle přesného plánu, jehož plnění se zpětně kontroluje. Tím spíš, že už se člověk musí vyrovnat s krušným návratem do pracovního procesu. 

Není úplně obvyklé, když člověk může mít podobné pocity na konci volebního období. Nebyla předložena jasná a přesvědčivá bilance, co vlastně vláda dokázala, málokterý z českých občanů by uměl vysvětlit, jaké byly nejdůležitější kroky vládnoucí koalice a kam vlastně směřovaly. Přinejmenším ovšem platí, že to nebylo nejhorší období v polistopadové historii, vzhledem k tomu, že ekonomika posilovala, i když bez přímého vlivu odcházející vlády. 

V každém případě klidné období končí. Koaliční strany se rozhádaly, teď se navzájem drží v šachu a moc leží na ulici. Kdo ji zdvihne, o to se rozpoutá tvrdý souboj. Dramatické může být i nastolení nové vlády, může dojít k největší změně politických poměrů za posledních 25 let. Bude to návrat do tvrdé reality. 

Petr Holub Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější:

Nejčtenější na Facebooku

Nejčtenější na Twitteru