Tradice, náboženství a Velikonoce
Jak opojný byl ten pocit svobody, když jsem se jako mladý člověk odpoutal z finanční závislosti na rodičích a říkal jsem si, že teď konečně mohu svůj život utvářet po svém!
Domníval jsem se, že mohu ze sebe setřást všechen ten balast, kterým mě obtížila dětská minulost a žít docela jinak než žili všichni moji předkové. Žádné zvyky, žádné tradice, žádné opakování chyb, kterých se dopouštěli oni, nadále jsem se chtěl řídit jenom sám sebou a žít výlučně pro budoucnost.
Teprve s postupem času jsem poznával, jak málo je nového v mém jednání a myšlení oproti tomu, v čem jsem byl vychován a do jaké bezradnosti se propadám ve své křečovité snaze po originalitě.
Pomalu jsem poznával, že myšlenky, o nichž jsem se domníval, že jsou pouze mým vlastním výtvorem, už někdo myslel přede mnou a že i moje vzpoura proti všem konvencím je proklatě konvenční. Tak jako já proti svým rodičům bouřili se už moji rodiče a před tím i rodiče jejich rodičů.
Poznával jsem, že moje představy o životě a o světě jsou výsledkem výchovy, které se mi dostalo doma, ve škole, ve společnosti. Zjišťoval jsem, že i moje způsoby chování, řeči, můj vkus ba i chutě jsem nevědomky převzal od ostatních.
Kultura a naše lidství
A dokonce ani můj emocionální život nebyl tak docela můj. Zahrnoval vštípené pocity sounáležitosti s rodinou, rodem, místní komunitou, městem, zemí, národem i státem. To jsem si zvláště uvědomil, když nás v srpnu 1968 přepadla sovětská vojska a cítil jsem národní ponížení, hněv a nenávist k nepřátelům.
Zkrátka to hlavní, co mě utvářelo jako člověka, bylo to, co jsem bezděčně převzal od ostatních jako dar, který mi předali, protože jej sami přijali a nesli podobně, jako jej nesu a předávám dál i já.
Člověk je buď věřící, nebo zoufalec bez naděje. K lidství patří pokora, říká opat Siostrzonek
Číst článek
Toto přijímání a předávání nazýváme tradicí, která zahrnuje vše, co je jednotlivci schopni pojmout z kulturního bohatství místního společenství, národa a lidstva. Jen v nepatrné míře se z tradice dokážeme vymknout a obohatit ji o něco nového.
Nejhlubším základem naší kultury a tradice je náboženství, protože tím, co vyvedlo člověka z jeho uzavřeného živočišného a instinktivního cyklu zaměřeného pouze na úživu a rozmnožování, soustředěného na pouze přítomné žádosti a potřeby byl vztah k čemusi nepřítomnému, neznámému a neuchopitelnému, co nás přesahuje.
Tento vztah probudil v člověku zázračnou sílu fantazie a obrazotvornosti, z níž se zrodila kultura, která utvářela naše lidství.
Svátky jako Velikonoce uchovávající duchovní obsah křesťanství, judaismu i tajemných pohanských kultů a rituálů, jsou příležitostí připomínat si význam naší tradice pro to, kým my lidé vlastně jsme, i pro to, kým být můžeme a máme.
Babišův rohlík a Fialův Reagan
Kateřina Perknerová
Senátní zlaté mlčení
Ondřej Konrád
Jak reálná je vláda ANO s ODS
Jiří Pehe
Zlato už zase září, uprostřed nejistot
Tereza Zavadilová