Tradice, náboženství a Velikonoce

Jak opojný byl ten pocit svobody, když jsem se jako mladý člověk odpoutal z finanční závislosti na rodičích a říkal jsem si, že teď konečně mohu svůj život utvářet po svém!

Tento článek je více než rok starý.

Komentář Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Velkopáteční Křížová cesta

Velkopáteční Křížová cesta | Foto: Martin Stolař / MAFRA | Zdroj: Fotobanka Profimedia

Domníval jsem se, že mohu ze sebe setřást všechen ten balast, kterým mě obtížila dětská minulost a žít docela jinak než žili všichni moji předkové. Žádné zvyky, žádné tradice, žádné opakování chyb, kterých se dopouštěli oni, nadále jsem se chtěl řídit jenom sám sebou a žít výlučně pro budoucnost.

Přehrát

00:00 / 00:00

Daniel Kroupa: Tradice, náboženství a Velikonoce

Teprve s postupem času jsem poznával, jak málo je nového v mém jednání a myšlení oproti tomu, v čem jsem byl vychován a do jaké bezradnosti se propadám ve své křečovité snaze po originalitě.

Pomalu jsem poznával, že myšlenky, o nichž jsem se domníval, že jsou pouze mým vlastním výtvorem, už někdo myslel přede mnou a že i moje vzpoura proti všem konvencím je proklatě konvenční. Tak jako já proti svým rodičům bouřili se už moji rodiče a před tím i rodiče jejich rodičů.

Poznával jsem, že moje představy o životě a o světě jsou výsledkem výchovy, které se mi dostalo doma, ve škole, ve společnosti. Zjišťoval jsem, že i moje způsoby chování, řeči, můj vkus ba i chutě jsem nevědomky převzal od ostatních.

Kultura a naše lidství

A dokonce ani můj emocionální život nebyl tak docela můj. Zahrnoval vštípené pocity sounáležitosti s rodinou, rodem, místní komunitou, městem, zemí, národem i státem. To jsem si zvláště uvědomil, když nás v srpnu 1968 přepadla sovětská vojska a cítil jsem národní ponížení, hněv a nenávist k nepřátelům.

Zkrátka to hlavní, co mě utvářelo jako člověka, bylo to, co jsem bezděčně převzal od ostatních jako dar, který mi předali, protože jej sami přijali a nesli podobně, jako jej nesu a předávám dál i já.

Člověk je buď věřící, nebo zoufalec bez naděje. K lidství patří pokora, říká opat Siostrzonek

Číst článek

Toto přijímání a předávání nazýváme tradicí, která zahrnuje vše, co je jednotlivci schopni pojmout z kulturního bohatství místního společenství, národa a lidstva. Jen v nepatrné míře se z tradice dokážeme vymknout a obohatit ji o něco nového.

Nejhlubším základem naší kultury a tradice je náboženství, protože tím, co vyvedlo člověka z jeho uzavřeného živočišného a instinktivního cyklu zaměřeného pouze na úživu a rozmnožování, soustředěného na pouze přítomné žádosti a potřeby byl vztah k čemusi nepřítomnému, neznámému a neuchopitelnému, co nás přesahuje.

Tento vztah probudil v člověku zázračnou sílu fantazie a obrazotvornosti, z níž se zrodila kultura, která utvářela naše lidství.

Svátky jako Velikonoce uchovávající duchovní obsah křesťanství, judaismu i tajemných pohanských kultů a rituálů, jsou příležitostí připomínat si význam naší tradice pro to, kým my lidé vlastně jsme, i pro to, kým být můžeme a máme.

Daniel Kroupa Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme