V představě předsedy české vlády by měly mít nečlenské země eurozóny pozorovatelský status při zasedání ostatních devatenácti zemí, které už do bloku jedné měny patří.

Text je převzatý z Českého rozhlasu Plus

A tak by i Česká republika měla mít vliv na rozhodování o věcech, které se jí velmi týkají, ale na kterých se sama účastnit odmítá. Tedy jestli bude eurozóna znamenat další krok v evropské integraci, jestli se utuží její mechanismy, jestli konečně dojde kromě unie monetární i na unii fiskální.

Která je logickým krokem, bez nějž státy platící jednou měnou nemohou dlouhodobě prosperovat. Protože jestliže členství slabších ekonomik pomáhá oslabovat měnu ekonomikám silnějším a exportním, na výdělku z vývozu a prodeje by se měly podílet více než jen srážením kurzu.

Abych byl konkrétní. Například německá ekonomika je skutečný tygr, jejíž průmysl produkuje téměř vše myslitelné. Výrobky s vysokou přidanou hodnotou, elektroniku, automobily, ledničky, prostě kde co. Kdyby ale Německo mělo stále marku, silná ekonomika by s největší pravděpodobností způsobila její hodnotu tak vysokou, že by si od německých kapitánů průmyslu v zahraničí nakoupil asi jen málokdo. Protože jiné zboží by bylo levnější.  

Chytrá horákyně a princezna Koloběžka 

A tak státy jako Řecko nebo Portugalsko pomáhají držet euro nízko, na výnosech se ale podílejí málo. To znamená vytvoření fiskální unie. Je podobná fungování státu, kde bohatší regiony přispívají těm méně bohatým.

Je také nasnadě, že členství v eurozóně s sebou nese také povinnosti v podobě regulí upravujících veřejný dluh, možnou inflaci a podobně. Zároveň členství v klubu ostatních států znamená politickou výhodu, protože při jednání členové sedí u stolu a rozhodují.

Poučení z historie zní, že kdo u stolu nesedí, na toho zbudou zbytky, ohlodané kosti nebo je součástí jídelníčku. Toho jsou si vědomy i jiné státy. A tak dokonce i Polsko nebo Rumunsko plánují euro přijmout.

Vláda Bohuslava Sobotky ovšem i při ekonomické konjunktuře pokračovala v dědictví minulých vlád, které splnění závazku České republiky euro přijmout, který země dala už při svém vstupu do Evropské unie v roce 2004, odsouvá až k vládě příští. Pokud je ovšem smyslem skutečně se účastnit rozhodování, je nejlepší euro přijmout. 

A ne postavit velvyslance před rébus, jak odpovědět na logickou otázku svých protějšků, která může mít následující podobu: „Proč by Česká republika měla mít pozorovatelský status a vliv na rozhodování o budoucnosti eurozóny, když nenese žádná práva, rizika a povinnosti plynoucí z členství v eurozóně?“

Člověk by si řekl, že od chvíle, kdy se premiér Bohuslav Sobotka vzdal předsednictví ve vlastní straně a rezignoval také na roli volebního lídra českých socialistů, má jediný úkol. S programem uvolněným od stranických hrátek vládnout tak, aby připravil co nejlepší půdu pro příští vládu i obyvatele České republiky ve všech oblastech, zahraniční politiku nevyjímaje.  

Je ovšem otázkou, jestli plán chovat se jako chytrá horákyně a princezna Koloběžka, tedy ani uvnitř, ani vně eurozóny, k vytyčenému cíli prosperity a evropského vlivu vedou. Pokud by se ale přece jen podařilo pozorovatelský status české vládě získat, byl by to hurónský úspěch. Otázka ale zní, za co chce takový ústupek svých evropských partnerů vyměnit. 

Thomas Kulidakis Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít