Na první pohled to už vypadalo, že také Němce čeká nějaké katastrofa, revoluce, převrat, konec starých časů či něco podobného. Nejdříve se při volbách v září dostalo do Bundestagu celkem šest stran, nepočítaje bavorskou CSU, a to Němci od roku 1950 nezažili.

Text je převzatý z Českého rozhlasu Plus

Po dvou měsících pak zkrachovala jednání o koalici zvané Jamajka, když šéf liberálů Christian Lindner využil k odchodu brizantní spor se Zelenými, který se týkal uprchlíků. Také se zdvihl pokřik o tom, že kancléřka Angela Merkelová poprvé selhala, že ji dohnala uprchlická krize, že přijdou předčasné volby a že nejen Německo, ale celou Evropu zachvátí nestabilita.

Záhy se však ukázalo, že Němci mají k dispozici záložní řešení, i když to tak zprvu nevypadalo. Dosud vládne velká koalice křesťanských a sociálních demokratů, obě velké strany s ní už chtěly skončit, ale jak to právě teď vypadá, když bude potřeba, tak se může její čas prodloužit. 

Problém s tím mají především sociální demokraté, kteří se po uplynulých čtyřech letech dočkali fiaska v podobě zisku 20 procent hlasů. Teď se chtějí v klidu dát dohromady a v pozici lídra opozice se porozhlédnout po nových voličích. Jenže se nabízí otázka, jestli strana jako sociální demokracie tady není hlavně z toho důvodu, aby sloužila státu. A teď se zdá, že ji stát potřebuje.

Vydržet sami se sebou

Vlastně za všechno mohou volby ve spolkové zemi Dolní Sasko, které proběhly tři týdny po těch do Bundestagu. Ani tam se nešlo domluvit s těmi malými a tak i v Dolním Sasku vznikla velká koalice, ve které jsou ovšem sociální demokraté hlavním partnerem. Tím si zdvihli sebevědomí a tolik se nebojí ani na spolkové úrovni.

Poučení z Německa se zdá být zřejmé. Vláda se dohodnout musí, a tak nezbývá, než aby se někdo dohodl. Pro německé novináře to musí být frustrující, protože z takového sdělení se přitažlivé titulky nevyrobí. 

Naopak čeští novináři si nemohou stěžovat. Sněmovnu ovládá miliardář spolu s tradičními komunisty a nacionalisty, přitom regulérní vládu tyto strany sestavit ani nechtějí. Pokud to zkusí, pak bude skandální už jenom fakt, že exekutivu dostaly na starost dvě strany, o kterých se dá s klidným svědomím říci, že se pohybují na hraně extremismu.

Běžný občan však spíše než dobrodružné titulky potřebuje výkonnou vládu. S přihlédnutím k německému příkladu by bylo logické, kdyby se obnovila koalice, která vládne dosud, jenom namísto sociálního demokrata Bohuslava Sobotky by byl premiérem šéf ANO Andrej Babiš. A tím příběh o německém happy endu pro českou politiku končí.

Nejde jen o to, že Babišovi znovu hrozí trestní stíhání a že takových premiérů v Evropě opravdu moc není. Také vztahy mezi vedením ANO a ČSSD jsou po zkušenostech minulých let hluboko pod bodem mrazu a zřejmě nejde o další spolupráci uvažovat do sociálnědemokratického sjezdu, který vedení strany nepochybně vymění.

Všechny rozdíly mezi námi a Němci jde snadno připsat politické kultuře. Demokratický systém je na nás složitý, úplně ho nezvládáme a dáváme přednost unáhleným řešením. Teď budeme muset přežít politicky nejisté měsíce, možná roky. Jinými slovy, vydržet sami se sebou.

Autor je komentátor Echa24.

Petr Holub Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít