Německo funguje na výbornou a Německo zoufale selhává

Pohlíženo z Česka existují dva základní postoje k současnému Německu: bezpodmínečný obdiv a neotřesitelný despekt.

Tento článek je více než rok starý.

Komentář Berlín Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Německá kancléřka Angela Markelová

Německá kancléřka Angela Markelová | Zdroj: Reuters

Samozřejmě že mezi těmito krajními póly existují jemné i hrubší nuance, ale s těmi se při občasných návštěvách Česka stejně jako v rozhovorech s občasnými českými návštěvami v Berlíně nesetkávám tak často.

V českých očích, zdá se mi, je Německo buď dobře fungující, a proto blahobytný stát, nebo naopak státní útvar, který je v nezadržitelném rozkladu.

Z Česka se stává zlobivé dítě EU

Číst článek

Začnu obdivem, který má podle mého delší tradici a který nese prvky romantického blouznění. Tyto tuzemské romantiky trápí takzvaná „česká mizérie". Však to znáte, korupce, zoufale neochotní úředníci, neschopní politici, předražené veřejné zakázky, pomalé soudnictví, prostě bordel, kam se podíváte. Přidejte na tento seznam cokoli, co vás na Česku pálí. A když na sebe necháte tuto „českou mizérii" působit, začnete v duchu pátrat po zemi, ve které to na rozdíl od Česka, jak se domníváte, dobře funguje. Bác! Německo!

Přiznám se, že s tímto obdivným postojem mám docela potíž. Ne že by řada věcí nefungovala u našich západních sousedů lépe než u nás. Ale za těch několik let strávených v Německu dobře vím, že zde řada věcí také nefunguje. V době digitalizace vás prostě zaskočí, když s vámi některý z úřadů hodlá komunikovat pouze přes fax, který notabene nemáte.

Při návštěvě Estonska, kde celá státní správa frčí online, spadla kancléřce Merkelové čelist. Následně prohlásila, že se Německo má od Estonců co učit. Czechpoint má sice k estonskému modelu daleko, ale zase tak zlý také není. No a potom to berlínské letiště, že ano. A taky nárůst pořizovacích nákladů na mýtný systém o 1000 procent, skandál s emisemi atd. Je tu prostě tolik případů, kterými lze tento obdivný romantismus ochlazovat.

Milion uprchlíků Německo nerozvrátil

Poslední více než dva roky slýchávám a nejčastěji v internetových diskusích se dočítám, jak se Německo rozkládá. Ano, tyto Kassandřiny věštby se začaly českou kotlinou šířit s počínající uprchlickou krizí. Konspirační mlhy zhusta padaly i v mainstreamových médiích (jako že uprchlická vlna je třeba jakýmsi tajným plánem vládnoucí elity na zničení německého národa).

Uprchlíci z Mosulu | Foto: Reuters

Pozoruhodně výrazný byl údiv nad tím, jak Německo údajně špatně zvládalo migrační krizi a jak naivní Němci jsou, když do země pouští tolik cizinců. Za všeobecné české hysterie z uprchlíků, které lze dnes na území České republiky spočítat s pomocí tří rukou, se tuzemská pozornost při pohledu do Německa zaměřila na témata typu multikulturní soužití, integrace uprchlíků a jejich začlenění na pracovní trh.

A protože nelze říct, že by Německo bylo v těchto disciplínách nechybující premiant, dospěla řada lidí ke zdrcujícímu závěru: s Německem to jde od deseti k pěti, a to vinou jeho vlastní neschopnosti. Aniž bych chtěl umenšovat závažnost migrace, tvrdím, že necelý milion uprchlíků z roku 2016 Německo v jeho základech nerozvrátil. A odhaduji, že už ani nerozvrátí. Zde by to chtělo trochu střízlivého realismu a smyslu pro širší souvislosti.

Klíčová je důvěra občanů ve stát

Je ale vůbec na místě se ptát, který stát funguje, a který ne? Může být měřítkem síla ekonomiky? Může to být kvalita vzdělání a žebříček vysokých škol? Nebo počet zveřejněných korupčních případů? Podle mého to jsou dílčí měřítka, která smysl a přesnější obrázek dávají jen v součtu.

Jedno měřítko mi ale přijde extrémně důležité. A tím je důvěra, jakou občané ke svému státu chovají. Jak může dobře fungovat stát, kterému jeho občané nedůvěřují, a na který se proto nemohou spolehnout?

Řecký premiér Alexis Tsipras | Foto: Reuters

Před pěti lety, v době vrcholící řecké krize, jsem v této zemi strávil několik týdnů jako zvláštní zpravodaj, a mohl tak sledovat, jak malý respekt mají Řekové vůči vlastnímu státu.

Nebylo se čemu divit, když si kupříkladu musejí půjčovat nemálo peněz na porod, aby si mohli ve státní nemocnici úplatkem zajistit dobrou péči. Od státu, ve kterém je korupce systémovou, nic nečekají, a když se naskytne příležitost stát odrbat, tak ji využijí.

Ve srovnání s nimi Němci svému státu a úřadům důvěřují mnohem více, což se pozná tím, že se většinově drží předepsaných pravidel. Ale také pak od státu očekávají, že bude fungovat. A vyžadují to po něm. Pochopitelně že lidská nespokojenost nezná hranic a že i nářky nad neschopnými úřady znějí od Hamburku po Mnichov. Ale jak ukazují průzkumy, navzdory remcání jsou Němci se životem a životní úrovní ve své zemi docela spokojeni.

Pavel Polák Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme