Nová německá vláda. I politika je řemeslo, které je nutné si osvojit
V Německu se konaly parlamentní volby a ustavuje se nová vláda v podstatě souběžně s námi, a tak máme možnost všechny důležité aspekty věci v obou zemích srovnávat. Ke srovnávání by se toho nabízelo mnoho – počínaje ideologickým půdorysem vlád, který by stěží mohl být rozdílnější.
U sousedů totiž následující čtyři roky povládnou vedle nejslabších pravicových liberálů historicky nejsilnější Zelení pod vedením vítězné sociální demokracie, zatímco u nás obě v německé vládě nejpočetněji zastoupené strany tvoří mimoparlamentní opozici a bojují o přežití.
Kateřina Smejkalová: Nová německá vláda. I politika je řemeslo, které je nutné si osvojit
Zaměřme se však na vládní personální politiku. Nový německý kabinet je totiž jednak poprvé obsazený zcela vyrovnaně, pokud jde o zastoupení žen a mužů. To je pořád s naší realitou v ostrém kontrastu – z osmnácti členů nastupující vlády jsou ženy pouze tři a nezdá se, že by to až na výjimky vzbuzovalo nějakou silnější nevoli.
Zatímco u sousedů se ihned po představení všech jmen rozhořely debaty o tom, které části společnosti by ještě také mohly být zastoupeny adekvátněji – často například zaznívalo, že spolkové země bývalé NDR by měly mít posty alespoň tři místo pouze dvou –, u nás se otázka širší reprezentativnosti vlády, ale například ani Poslanecké sněmovny příliš neřeší.
Postkomunistická nedůvěra
Co se ale možná mezi oběma zeměmi liší zdaleka nejvíc, je představa, jaké kvalifikace je na řízení země vlastně potřeba. Kancléř Olaf Scholz je advokát se specializací na pracovní právo, advokátní praxi se ale věnoval jen pár let po složení zkoušek, od druhé poloviny 90. let je kariérní politik.
Scholzův kabinet je experiment usilující o nový začátek. Chce modernizaci i tvrdší postup vůči Rusku a Číně
Číst článek
Průprava předsedů ostatních dvou vládních stran a novopečených šéfů nejdůležitějších rezortů, financí a hospodářství je z českého pohledu ještě pozoruhodnější: Liberál Christian Lindner i zelený Robert Habeck jsou vzděláním filozofové a mimo to také již řadu let kariérní politici.
Oproti tomu u nás existuje představa, že vrcholní politici by měli ideálně přicházet z praxe, podle níž by se i měly přidělovat na odpovídající rezorty, a být primárně dobrými manažery, čímž se obvykle myslí těmi byznysovými.
Svůj vrchol našla tato logika v premiérování Andreje Babiše (ANO), který přímo sliboval, že stát povede jako firmu, podléhalo jí ale i mnoho dalších nominantů za jeho hnutí. A ani s ním jsme se jí nezbavili zcela, jak je vidět na bývalém i současném kandidátovi na ministra průmyslu a obchodu.
Tento u nás zakořeněný přístup je přitom očividně spjat s obecnější postkomunistickou nedůvěrou v politiku a příliš smyslu ale nedává, což dokládá mimo jiné právě i to, že v Německu k věci zcela samozřejmě přistupují úplně jinak.
Důvody jsou nasnadě: I politika je řemeslo, které je nutné si z hlediska principů a procesů osvojit. A s řízením byznysu toho má společného méně, než by se mohlo zdát – jde o vyvažování různých zájmů a hodnot, ne zisk a tržní expanzi.
Představa, že by politik měl mít něco „odžito a odpracováno“, sice zní v prvním okamžiku smysluplně, smysl ale ve skutečnosti postrádá. Záběr rezortů je tak široký, že ho žádná praktická zkušenost jednotlivce nemůže nikdy pokrýt celý.
Notabene je řídit se při celospolečenských otázkách vlastní zkušeností jedna z nejhorších věcí, které člověk může udělat – zkušenost jednotlivce se totiž nikdy nedá zobecnit. Pokud to někdo dělá, napáchá tím většinou víc škody než užitku.
Spíš než manažerskou zkušenost ministři musí mít hlavně politickou představu, ke konkrétnímu řízení jim pak už koneckonců slouží ministerský aparát pod nimi včetně státního tajemníka, který zase personálně řídí dotčený aparát. Měli bychom tak znát především hodnoty a politický program ministrů, detailní odbornou expertízu dodají úředníci a poradci.
Tak vzniká výsledek odpovídající představě o společnosti té které politické strany, kvůli které je lidé koneckonců přece volí.
V Německu byl právě ideový střet o směřování obou ekonomických rezortů před volbami ústředním tématem. A že ho spolu svedli dva filozofové, tam nikoho nenapadlo zpochybňovat.
Autorka je politoložka
Putinovi barbaři likvidují Rusy a jejich kulturu
Alexandr Mitrofanov
Co když má Trump s Gazou pravdu?
Jan Fingerland
Útok na senátorku Němcovou je jen začátek
Kateřina Perknerová
Trumpovo imperiální fantazírování hraje na ruku Rusku a Číně
Jiří Pehe