Ze všeho nejdřív je třeba konstatovat, že jak v Braniborsku, tak i v Sasku se podařilo tamním hlavním vládním stranám udržet pozici jedničky.

V Braniborsku to platí pro sociální demokraty, v Sasku pro křesťanské demokraty. Jejich strany sice přišly o důvěru tisíců voličů, ale díky podstatně zvýšené volební  účasti se podařilo udržet ztráty pod psychologickou hranicí deseti procent.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si celý komentář Roberta Schustera

Za zmínku stojí také osobní angažmá obou premiérů v kampani, Dietmara Woidkeho z Braniborska a Michaela Kretschmera ze Saska, kteří v minulých měsících procestovali své regiony křížem-krážem.

Nesnažili se voliče oslovit velkými, estrádou zavánějícími show, ale šlo jim o přímá setkáními s občany, a to i za cenu, že to od nich někdy schytali naplno a bez servítků. Často přitom slýchali otázku: „Kde jste byli minulých pět let? Proč jste přijeli až teď před volbami?“

Leštiči starých časů

Byla to ale mnohdy pouze řečnická otázka, protože prostor, který zůstal politiky vládních stran zanedbaný, obsadila velmi rychle Alternativa pro Německo.

Ačkoli vznikla teprve před šesti lety, dokázala hned zapustit kořínky a přijít se svým vlastním příběhem. Jeho podstatou je, že politické spojení západní a východní části Německa, k němuž došlo před bezmála třemi desítkami let, není ve skutečnosti vůbec možné označit jako úspěšné.

Převzato z Plusu

Řada východních Němců se nechala tímto novým, alternativním pohledem zlákat. Nová strana se jim začala jevit jako politická síla, která se postará o nápravu všech ústrků, jichž se občanům někdejšího komunistického Východního Německa od jejich západoněmeckých bratrů a sester dostalo.

Tato metoda ovšem nevede k tomu, že by se východní a západní Němci dál sbližovali, ale naopak, že bariéry mezi nimi budou přetrvávat i nadále.

Je logické, že Alternativa pro Německo je ještě uměle posiluje, když například podporuje nedůvěru občanů vůči celostátním médiím či zavedeným politickým institucím.

Stejně tak vyvolávala nostalgické vzpomínky na domnělou stabilitu před rokem 1989, jak prý na území tehdejší komunistické Německé demokratické republiky dobře fungovaly školství nebo zdravotnictví.

Je paradoxní, že nezřídka se role těchto „leštičů starých časů“ chopili politici, kteří sami pocházejí ze Západu a do nových spolkových zemí přišli často kvůli politické kariéře. Nakonec hlasovala pro Alternativu v obou regionech čtvrtina  voličů.

I když se nyní volilo pouze ve dvou z celkového počtu pěti východoněmeckých spolkových zemích a dohromady mohlo hlasovat něco málo přes pět milionů občanů, je možné považovat výsledek voleb v Sasku a Braniborsku za jistou formu plebiscitu nejenom o uplynulých pěti letech, ale i o celém minulém třicetiletém období, které uplynulo od pádu Berlínské zdi.

Autor je komentátor Lidových novin

Robert Schuster Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít