V novoroční improvizaci nás předseda Senátu Jaroslav Kubera ubezpečil, že šikovnost naší společnosti tkví hlavně v manuální pracovní síle (kterou je nutné držet při omezeném životě stůj co stůj) a že nesvoboda by se klidně mohla překřtít na stát a jeho zákony.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si celý komentář Apoleny Rychlíkové

Podobně jako v případě druhého projevu – toho Zemanova z 26. prosince – se ani Kubera nedotkl ničeho podstatného a mluvil hlavně o svém osobním trápení: nemůže nakupovat o svátcích a kouřit, kde se mu zachce.

Katastrofa a konec světa, další individualistické fňukání jednoho z nejprivilegovanějších mužů v zemi o tom, co za hrůzy se mu děje a záměrná ignorace čehokoliv důležitého. A přesně tak se u nás už delší dobu chová více méně každý, kdo má nějakou důležitou funkci. Díl odpovědnosti je ale i na nás.

Selháváme v konfrontaci politiků

Politika se zvrhla v čím dál tím okatější bitvy kulturních válek, rozpoutávají je hlavně ti, pro které je taktika kouřových clon nějak důležitá. A média ochotně hrají s nimi. Cože to zase řekl Jiří Ovčáček a jak moc to bylo skandální, kde vytáhl Zeman na novináře pušku a co Andrej Babiš, už stihl někoho urazit svým „Je to kampaň“? Pobouřená bývá i opozice a moralisticky kroutí hlavou.

Převzato z Plusu

Jenže politika je o konfrontaci a jsme to i my, kdo v ní selhává. Proč by mělo předsedu vlády zajímat, co si ti, kteří ho nevolí, myslí o synovi odvezeném na Krym nebo o podezření na jeho působení v StB? Protože tu máme vyspělou politickou kulturu, protože jsme už skoro byli stejně dobří jako na vysněném Západě? Ale kdeže. Vždyť sám Babiš ví, že tohle je většině jeho voličů úplně jedno.

A nezmění se to, dokud pro ně nebude přístupná taková perspektiva, která by kritiku současných poměrů měřila jinak než právě kulturně. Babiš si ale partikulárními sociálními opatřeními dává pozor, aby tenhle úhel kritiky měl dobře pokrytý. Zvyšuje důchody, zlevňuje jízdné, slibuje zvyšování platů ve veřejném sektoru, klidně odsouhlasí růst minimální mzdy.

Tím vším o sobě vypráví úplně jiný příběh, než na kterém se ho snaží uvařit jeho protivníci. Je to příběh o starostlivém taťkovi, který sice není žádný levičák, ale zato má přece to pravé sociální cítění a firmu, za kterou vydává stát, chce řídit ne korporátně, ale rodinně. Zní to neprůstřelně, ale prostory pro konfrontaci tu stále jsou. Nejen ve vztahu k předsedovi vlády, ale i ve vztahu k prezidentovi.

Nebrat sama sebe za středobod vesmíru

Rok 2019 bude poznamenán dalším růstem cen. Třeba takové výdaje na bydlení, které se u nás dostalo mimo dosah střední třídy a stalo se cestou k investicím, a ne k získávání střechy nad hlavou, dál porostou.

Stejně jako minulé roky, budeme i letos čelit postupující dopadům klimatické změny. Je to právě česká půda, kterou svým kapitalistickým drancováním Babiš proměnil v takřka mrtvou hmotu neschopnou jakékoliv pravidelné obnovy. Vidět to bude hlavně na venkově, v Praze a velkých městech jsme přece jenom ještě krytí – například nám nehrozí vysychání studen.

Stále tu – navzdory drobným krůčkům – nemáme vyřešené exekuční nespravedlnosti, dusící statisíce Čechů a Češek, kteří ztratili důvěru v demokracii. Svůj podíl na dnešní katastrofě má právě i Miloš Zeman, kterého loni exekutoři štědře dotovali a on za to v tématu dluhů razil politiku tvrdé ruky.

A v dalších tématech by se klidně dalo pokračovat, stačilo by možná jediné: umět se vžít do jiných a nebrat sama sebe za středobod vesmíru, ubrat na dramatickém černobílém vidění. Tak do toho, ta stávající hra na kočku a myš už je delší dobu nesnesitelná a hlavně: zjevně k ničemu nevede.

Apolena Rychlíková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít