Když řežete větev na stromě, je nesmírně důležité posadit se na správný konec. Protože jinak, však víte, to hlasitě zapraská a je z toho mnoho modřin. Zkrátka je potřeba alespoň trochu přemýšlet. A to lze říct téměř o všem, co člověk dělá nebo říká. Když někdo kategoricky žádá, aby politická korektnost zmizela na smetišti dějin, musí se v důsledku svého postoje logicky vyrovnat s tím, že ho někdo jiný počastuje nekorektními jmény.

Pochopitelně že nemluvím v obecné rovině. Mám na mysli jeden velmi konkrétní případ. Alice Weidelová je politička protiimigrační a euroskeptické strany Alternativa pro Německo (AfD). Na nedávném sjezdu strany v Kolíně nad Rýnem ji delegáti zvolili jedním ze dvou lídrů, kteří stranu povedou do zářijových voleb. Bojovně naladěná Weidelová pak od pultíku zahřímala, že čas politické korektnosti se naplnil a že nikam jinam nepatří než právě na to dějinné smetiště.

Přiznejme si, že požadavek to není dvakrát originální. Nejen v Německu, ale i v ostatních evropských zemích včetně Česka se kritika „politické korektnosti" stala dost sexy a celá řada politiků se předhání v odhodlání, že oni rozhodně korektní nebudou. Doba v posledních letech prostě trochu zhrubla a politici s ní drží krok. Sice říkají, že být politicky nekorektní znamená nazývat věci pravými jmény, nic nezkrášlovat, nezaleknout se a odvážně se podívat pravdě do očí. Z praxe ovšem víme, že těm, kdo chtějí být „politicky nekorektními", o křišťálově čistý vztah k pravdě až zas tolik nejde, jako spíš o to ulevit si od zadržované frustrace a tutlaného xenofobního smrádečku, zkrátka přestat šeptat a říct to na plnou hubu. Kritika oné korektnosti nevnesla do veřejného prostoru více pravdy, spíše více hulvátství. Ale to není žádné objevné zjištění.

Chci to připomenout, protože ve vyprávění o Alici Weidelové, které jsem načal, to hraje důležitou roli. Její projev v Kolíně nad Rýnem sledoval i televizní satirik Christian Ehring, který každou středu na veřejnoprávním kanálu televize NDR moderuje pořad Extra 3. Politiky nešetří, ani Alici Weidelovou. Christian Ehring si řekl, že někdo, kdo chce onu politickou korektnost odsunout do prčic, musí přece být připravený na to, že s ním ostatní v rukavičkách jednat nebudou a že je to tak správně. Ehring si řekl: No dobrá, buďme tedy všichni nekorektní. A pak do kamery prohlásil: „V tom má tahle nacistická šlapka přece pravdu." A bylo to venku.

Rozumí se samo sebou, že smyslem tohoto skeče bylo dovést požadavek Weidelové do krajnosti a ukázat jeho absurdnost, protože obyčejná slušnost opravdu není špatná věc. Ehring použil tuto hrubou a ničím nepodloženou urážku, aby to názorně ukázal. Coby komik, který se dlouhodobě věnuje politickému kabaretu, má na to podle mého uměleckou licenci. Urážka totiž nebyla samoúčelná.

Vedení AfD smysl pro humor jistě má, ale jistě ne pro humor Christiana Ehringa, na kterého hodlá strana podat žalobu pro pomluvu, urážku a zasahování do osobních práv. Volně přeloženo: tohle Ehring z pohledu AfD fakt přestřelil. Jsem si jistý, že televiznímu komikovi soudní proces neuškodí, ba spíš pomůže. Není to poprvé, co pohladil politika proti srsti. Navíc ve zkratce obnažil hlasatele politické nekorektnosti, což je záslužné.

Ve chvíli, kdy začala AfD hrozit žalobou a kdy se rozhodla dobré jméno Alice Weidelové bránit před soudem, ozvalo se hlasité zapraskání, šustění listí a takové duté žuchnutí. Modřin bude určitě hodně. Kdosi si totiž při řezání větve sedl na špatný konec.

Pavel Polák Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít