Státy zastoupené na půdě Organizace spojených národů se sešly zhruba v okamžiku, kdy si mnozí Izraelci připomínali 75. výročí rezoluce OSN od rozdělení Palestiny z roku 1947. Mezinárodní společenství se tehdy rozhodlo, že spor o tamní území může vyřešit vytvořením dvou států, židovského a arabského. Toto řešení navrhla jedenáctičlenná komise, jejímž členem bylo i Československo.

Přehrát

00:00 / 00:00

Jan Fingerland: OSN kdysi stvořila úspěšný stát, ale dnes mluví o katastrofě

Představitelé Židů v Palestině návrh akceptovali, arabská strana ho odmítla s tím, že nesouhlasí s dělením území. Izraelci svou samostatnost vyhlásili v květnu roku 1948, arabské státy nový stát napadly a pokusily se jeho ustavení neúspěšně zabránit. Během války kolem 700 tisíc arabských obyvatel nového židovského státu buď uprchlo, nebo bylo aktivně vyhnáno.

Prakticky od podzimu roku 1947 se ale také vede diplomatická, propagandistická a informační válka o interpretaci tehdejších událostí. A její poslední kapitolu napsalo valné shromáždění OSN ve zmíněné rezoluci, která vlastně převzala slovník palestinského boje. Ten ovšem jako katastrofu, „nakbu“, obvykle neoznačuje rezoluci o rozdělení Palestiny z listopadu roku 1947, ale až prohru ve válce a vyhnání z roku 1948.

Návrh bezpečně prošel, schválilo ho 90 zemí, většinou muslimských nebo počítajících se ke Třetímu světu, někdy se mluví o „automatické většině“. Je to tedy v jistém smyslu vítězství palestinské strany v boji o výklad historie.

Podle palestinského hlediska byl vznik státu Izrael nespravedlností na arabském obyvatelstvu, kterému měla patřit celá země mezi Středozemním mořem a řekou Jordán. Vznik Izraele je chápán jako zasahování do místních záležitostí ze strany velmocí ze zámoří, případně jako pokus Evropy vyřešit otázku židovských poválečných uprchlíků na úkor Arabů.

Někdy se v palestinském prostředí chápe vznik Izraele jako zrcadlový odraz holokaustu a řada rituálů se podobá zvyklostem vykonávaným v souvislosti s připomínáním obětí holokaustu či šoa – a slovo nakba vlastně znamená skoro totéž.

Izraelský pohled je odlišný. Nechápe ustavení židovského státu jako odškodnění za holokaust, natož koloniální projekt, ale návrat do staré domoviny nebo vytvoření pomyslného azylu pro všechny pronásledované Židy. Izraelci poukazují také na to, že počet židovských vyhnanců z muslimských zemí přesahuje počet arabských vyhnanců z Izraele.

A je tu také skutečnost, že to nebyl vznik Izraele, co zabránilo vzniku palestinského státu, většina jeho území zůstala dalších 20 let v arabských rukou, ale zabraly je pro sebe Egypt a Jordánsko.

Rukama nebo nohama

Izraelci si všímají, že pro tvrzení, že vznik Izraele je „katastrofa“, hlasovaly i arabské státy, které s Izraelem mají mírové dohody, ostatně Egypt a Jordánsko rezoluci přímo navrhly. Pro návrh hlasoval i Kypr, který jinak, kvůli svým vlastním geopolitickým zájmům, nyní usiluje o maximální spolupráci s Jeruzalémem.

Palestinci tedy mohou být spokojeni s tím, že se jim daří udržet svou kauzu v určité pozornosti. Tím se ale možná potenciál takových kroků vyčerpává, protože u této symbolické podpory pak mnoho států zůstává.

Nejzajímavější je celá věc z hlediska historie samotné OSN. Izrael vznikl z vůle této instituce, a to návrhem, který právě oslavil 75. výročí svého schválení. Sami Izraelci odvozují od rezoluce schválené před 75 lety svou právní legitimitu. Jejich stát od té doby existuje a i jeho kritičtí arabští obyvatelé dávají přednost životu v Izraeli, takříkajíc nehlasují „nohama“. Když se v OSN „hlasuje rukama“, je vznik Izraele pro změnu „historickou katastrofou“.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Jan Fingerland Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít