V sobotu 9. listopadu 1918 zaniklo německé císařství. Cestou rudé revoluce povstala republika. Ne však z vůle všech Němců anebo alespoň jejich většiny, ale zejména z vůle zbolševizovaných sociálních demokratů.

Přehrát

00:00 / 00:00

Ivan Štern: Sporný památný 9. listopad, den pádu berlínské zdi

Politická pravice ten akt vnímala úkorně, a proto se jí Adolf Hitler pokusil vyjít vstříc, vyvolav v pátek 9. listopadu 1923 protistátní puč. Puč byl potlačen. Hitler ve fešáckém vězení dostal příležitost sepsat bibli nacistů, Můj boj (Mein Kampf).

Datum Adolfu Hitlerovi dál zůstalo ležet v žaludku. Vzpomněl si na ně, když se rozhodl, že německým Židům uštědří lekci jako předehru toho, co je neodvratně i tak čeká.

Ordneři a další židobijci pod laskavým dohledem státní policie a četnictva ve středu 9. listopadu 1938 rozpoutali po celém Německu (tehdy už i v našich Sudetech) státem řízený pogrom.

Ve výsledku pozabíjeli na dva tisíce lidí, desetitisíce odvlekli do koncentračních táborů, tisíce obchodů a hřbitovů rozkotali na padrť a stovky synagog vypálili, včetně té největší, berlínské. Pro pogrom se ujal název Křišťálová noc.

Vzkaz kancléři Bismarckovi

Uvedené dny, jež je rovněž potřebné mít na paměti, vyvolávají v řadě Němců rozpaky nad nápadem mít 9. listopad za památný den.

Před pádem Berlínské zdi, v době rozděleného Německa, oba státy, demokratický na Západě a komunistický na Východě, vnímaly tento den odlišně. Komunistické Německo vzpomínalo na zánik císařství a na revoluční počin bolševiků. Křišťálovou noc pomíjelo. Šlo přece jen o Židy. Spolková republika svým občanům naopak připomínala hrůzy Křišťálové noci, memento neblahé nedávné minulosti.

Odpůrci 9. listopadu jako památného dne namítají, že by vize pádu berlínské zdi překryla to, co má být doslova vryto do paměti Němců. Křišťálovou noc. Nápad proto nepovažují za šťastný.

Převzato z Plusu

Za šťastné jim naproti tomu přijde slavit jako státní svátek 3. říjen. Den, kdy formálně došlo k sjednocení Německa po tom, co o něm svobodně rozhodly oba demokraticky zvolené parlamenty, Spolkový sněm a Lidová komora.

Němci se tak přihlásili k demokratické tradici revolučního roku 1848, prvního, žel neúspěšného pokusu sjednotit Německo parlamentní cestou. Vzkazují kancléři Bismarckovi, který sjednocuje Německo v roce 1871 z vůle císařské vrchnosti, že se zatraceně mýlil, když se o roce 1848 posměšně vyjádřil, že Němce dovede sjednotit jen jejich vrchnost.

Autor je spolupracovník časopisu Přítomnost

Ivan Štern Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít