Olympijský řidič na dálkové ovládání

Při výstupu z letadla proskleným tubusem to vypadalo, že je venku krásně teplo, svítilo slunce, po sněhu ani památky. Ještě než náš tým opustil brány letiště a poznal, že mínus deset stupňů nemusí pocitově být mínus deset stupňů, zahřálo nás něco jiného.

Tento článek je více než rok starý.

Pchjongčchang Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Petr Kadeřábek a František Kuna v olympijském parku našli, co hledali, hokejovou halu

Petr Kadeřábek a František Kuna v olympijském parku našli, co hledali, hokejovou halu | Zdroj: Petr Kadeřábek

Asi znáte ten pocit, když někam přiletíte, otevřou se dveře a tam stojí padesát anonymních znuděných taxikářů s cedulkou a jménem. V Soulu se otevřely posuvné dveře a dostalo se nám bouřlivého přivítání. Jihokorejci mávali vlaječkami a jistojistě si mysleli, že přiletěl nějaký ze sportovních týmů. A tak nás vlajkami Kanady, Švýcarska a mávátky, která připomínala spíš vlajku polskou nebo rakouskou, vítali. Welcome to the Olympics!

Zavolej Korejce, ať zatopí

Ze Soulu do olympijské vesnice pro novináře je to daleko. Asi jako z Prahy do Třince. Místní „déjednička“ ale byla poměrně volná bez zúžení a když jsme nasoukali bagáž na tři týdny do mikrobusu, pokusili jsme se dát pokyn k odjezdu. Anglicky. Go!

Autobus jsme měli předem domluvený, a tak bylo nutné vyjednat, kde se potkáme na letišti. Paní, která to měla na starosti, uměla anglicky o dost lépe než pan šofér. Jak mu tedy říct, že je nám vedro, ať stáhne topení, když to anglicky moc nešlo? Ani asijské úsměvy tolik nezabíraly.

Hlavně neolizuj sklo!

Zavolej Korejce, že nám je vedro – asi tak nějak zněl počátek geniální komunikace, která se linula čtyřmi hodinami jízdy. Řidiči zazvonil telefon, říkal cosi. A najednou začal autobus chladnout. Poněkud víc. Zavolej Korejce, že nám je zima – tahle fáze přišla někdy ve chvíli, kdy se Petr Kadeřábek chtěl kouknout, kudy to jedeme a na seškrábání námrazy z okna mu ruka nestačila. Ještě, že to nezkoušel jako v Obecné škole.

Po další urgenci přes telefon Korejce šofér Korejec zatopil. Pak ale volá Korejka. Když příjemce hovoru tlumočí vzkaz, začne se mikrobus s dvanácti Čechy z rádia smát. „Máte se připoutat. A ty si nestoupej. Řidič říká, že máme sedět.“ Napráskal nás. Tak jsme se připoutali. Někteří.

Jak říct děkuju? Těžko

Asi sedmkrát jsme se ptali, jak se korejsky poděkuje. Když se to David Nyč naučil zopakovat v restauraci poměrně úspěšně, zhruba za deset sekund to zapomněl. O písmu nemluvě, ale to jsme čekali. Zimní hry přeci jen nejsou na Štrbském plese.

Zatím se rozkoukáváme a jsem přesvědčený, že to půjde rychle jako na každé velké sportovní akci. Musíme se jen srovnat se zimou. Štěpán Pokorný šel do Českého domu, prý mi cestou zkusí koupit rukavice. Nevzal jsem si je. Proč taky. Na zimní olympiádu…

Nebo že bych si pro ně zavolal Korejce?

František Kuna Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme