Mikuláš Bek se stane už dvaadvacátým ministrem školství v historii České republiky. Vzhledem k tomu, že od jejího vzniku uplynulo teprve třicet let, je to zajímavý počet. Kdyby se třicet vydělilo dvaadvaceti, dobereme se k číslu nepatrně převyšujícímu jeden rok.

Přehrát

00:00 / 00:00

Petr Hartman: Za třicet let už dvaadvacet ministrů, to názorně vypovídá o tuzemském školství

Zjednodušeně řečeno – taková by byla životnost ministra školství. Končící ministr Vladimír Balaš to potvrzuje. Jeho působení v čele tohoto resortu dokonce ani nepřekročí hranici dvanácti měsíců.

Neznamená to, že by delší setrvání v křesle ministra školství bylo vyloučené. Jak už to u podobných výpočtů bývá, najdou se výrazné odchylky. Například Michaela Marksová Tominová počítala svůj pobyt v čele školství doslova na dny. Bylo jich jen dvanáct.

Vysvětlení není třeba hledat v jejích schopnostech. Pouze jako ministryně práce a sociálních věcí dočasně zaskočila v ministerské dvojroli po vynuceném konci Marcela Chládka, než byla jako jeho nástupkyně vybrána Kateřina Valachová.

Naopak hned trojice se může chlubit jiným rekordním číslem. V něm se délka neměří na dny, ale na roky. Konkrétně celé čtyři dokázali zvládnout Eduard Zeman, Robert Plaga a Petra Buzková. Posledně jmenovaná školství řídila ve spolupráci hned s třemi premiéry.

Byla to jediná situace, kdy se předsedové vlády měnili rychleji než ministr školství. Pomyslnou štafetu si tehdy předávali sociální demokraté Špidla, Gross a Paroubek.

Nestálá stabilita

Zkrátka, co ministr, to jiný osud. Jejich výčet čítající dosud jednadvacet jmen tak více vypovídá o přístupu k tomuto resortu než o kvalitě jeho šéfů. Byť politici opakovaně prohlašují, že vzdělávání je pro ně prioritou, neproměňují svá slova v konkrétní činy.

Ke kvalitně fungujícímu školství je totiž potřeba určité stability. Tu lze při časté obměně ministrů těžko zachovat. Byť při rychlých výměnách bývá veřejnost často ujišťována, že nový šéf resortu plynule naváže na svého předchůdce. Jak se později ukáže, většinou se to nepodaří.

Také to přispívá k tomu, že se tuzemské školství i nadále potýká například s nedostatkem kvalitních pedagogů, s nedostačujícím počtem míst na středních školách a v některých místech i na těch základních. O kvalitě vzdělávacích programů nemluvě.

Člověk v čele školství musí čelit různým protichůdným zájmům, které se snaží prosazovat odborná veřejnost, rodiče, studenti, nebo politici. V neposlední řadě musí hledat společnou řeč s představiteli krajů a obcí, protože ty patří ke zřizovatelům jednotlivých typů škol. Zároveň musí bojovat o peníze pro svůj resort.

Není divu, že křeslo ministra školství nelze považovat za místo, ve kterém se člověk v klidu dožije odchodu alespoň do politického důchodu.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Petr Hartman Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít