Dosud se radní vybírali opravdu značně podivným způsobem. Své kandidáty do vedení pojišťoven jmenovaly velké podniky a velké odborové organizace, třetina míst připadla na zástupce státu.

Převzato z Plusu

Když se uváží, že i ty největší podniky nebo odborové organizace měly mezi klienty obvyklé pojišťovny zastoupení maximálně pár procent, pak je zřejmé, že to mělo neblahý důsledek.

Prakticky nikdo z těch, kdo pojišťovnám platil, neměl vliv na složení jejich správních rad a tím ani na jejich rozhodování. Členové vedení se nemuseli nikomu zodpovídat, respektive museli nepříliš jasně deklarovaným lobbistickým a zájmovým skupinám, které je na dobře placená místa dostaly.

Pojišťovny se tak staly do značné míry neakceschopnými úřady, které sice dokážou poskytování zdravotní péče nějak regulovat, nemají však vlastní představu, čemu by měly jejich výdaje sloužit a na co by se měly zaměřit. Lékaři léčí, pojišťovny to platí a složitější otázky necháme na jindy. Důsledkem je, že zdravotnická byrokracie průběžně škrtí výdaje, část peněz utíká bez užitku v podobě zisků obchodních řetězců a dostupnost zdravotní péče klesá.

Změna při výběru lidí do vedení pojišťoven

Teď se tedy bude hledat jiný model, který by zavedl princip odpovědnosti správních rad vůči pojištěncům, přirozeně za účelem zlepšit nabídku zdravotních služeb. V rozporu s tímto cílem dokonce není ani představa, že dozorčí rady budou vybírány v přímých volbách. Ať ti, kdo řídí pojišťovny, konečně vědí, komu se skutečně zodpovídají.

Rozhoduje se tedy o kvalitě zdravotní péče v příštích letech, přesto se z veřejných ohlasů zdá, že to nikoho nezajímá. Jakoby úvahy o tom, jak funguje samotný finanční základ systému přerozdělujícího 300 miliard korun ročně, byly příliš abstraktní a nikdo si pod nimi nedokázal nic představit.

Současná debata se omezuje na sliby ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha, že vláda v příštím roce přidá 20 miliard, a na debatu, o kolik by tedy měl ministr zvýšit platy zdravotním sestrám a lékařům.

Přitom právě tato sdělení jsou teprve počátkem otázek, které by si měli zástupci veřejnosti ujasnit. Oněch 20 miliard jsou peníze, které především zaměstnanci odvedou pojišťovnám ze svého platu.

O tom, jak budou utraceny, by neměli rozhodovat manažeři pojišťoven ani ministr zdravotnictví, který se do toho bůhvíproč plete. Kromě platu zdravotníků by se mělo mluvit i o dalších předpokladech, jak zajistit kvalitní a dostupnou péči těm, kdo si ji v pojistném předplatili. Plat instalatéra přece není hlavním důvodem, proč jsem se pustil do rekonstrukce koupelny.

Pokud se nevezmou do úvahy všechny tyto okolnosti, na současném neveselém stavu zdravotnictví se nic nezmění. Nástrojem ke zlepšení může být změna při výběru lidí pro vedení pojišťoven. Ať se člověk podívá široko daleko, žádný podobný nástroj na dohled není.

Petr Holub Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít