Rozděleni svobodou: od lehkomyslné euforie k zatuhlé nedůvěře

„Venkov si s pocity opuštěnosti žije také sám pro sebe a na Prahu politiků se nespoléhá. Komunikuje mezi sebou v bublinách odstrčených, zapomenutých,“ píše Petr Pithart v komentáři, který vznikl k projektu Českého rozhlasu Rozděleni svobodou.

komentář k rozděleni svobodou Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Esej Petra Pitharta pro projekt Českého rozhlasu Rozděleni svobodou. | Foto: Michaela Danelová | Zdroj: iROZHLAS.cz

Československá socialistická republika se před třiceti lety věru nepodobala Československé republice z roku 1918. Tehdy v novém státě žilo osm národů, respektive národnostních menšin, převládala euforie a sebevědomí, že budeme podle slibů Edvarda Beneše na jednáních o mírových smlouvách „něco jako Švýcarsko“: tedy velkorysou soudržnou společností občanů, založenou na jejich politické loajalitě bez ohledu na národnost či náboženskou víru. 

Takovou společností jsme se nestali. Česká republika je po posledních osmadvaceti letech státem národnostně zcela homogenním, etnicky po Islandu „nejčistším“ v Evropě. Čechy skutečně patří jen Čechům. Jsme poprvé po více než tisíci letech národním státem, národním ve smyslu etnickém, kmenovém. Není již nad čím, nad kým vztyčit vyšší patro politického národa, tak jako Němci, Italové a Francouzi vztyčili patro „helvétské“ nad soužitím tří národů.

Česká republika se za třicet posledních let proměnila z federace v unitární, centralizovaný stát. Protože se češství od vzniku samostatného státu neproblematicky a necitlivě chápalo jako českoslovenství, převládal po rozdělení státu 1. 1. 1993 rozpačitý dojem, že Česká republika je to, co z Československa – zbylo. Co s ním? Jaké má „Česko“ národní zájmy?

Inu, ty národní! Dále se nedospělo. Od té doby, kdy se Slováci zbavili Vladimíra Mečiara a jeho státně teroristického režimu, jde Slovensko samostatnou, plus minus energickou cestou k jádru Evropy, Evropské unie. Česká republika je nejeuroskeptičtější zemí Unie a pošetile se dnes přivazuje k Maďarsku a Polsku, jako by chtěla znovu potvrdit existenci „východní“ Evropy – která mimo jiné odmítá solidaritu nejen s uprchlíky, ale i s Řeky, Italy, Španěly… A která je nakročena opustit liberální demokracii.

Státy tzv. Visegrádu jsou vnímány jako nesolidární potížisté, kteří vnucují Evropě dojem, že jsou tím, kdo se veze za vozem.

Je totiž nejen oněch sto let, ale i těch posledních třicet let procesem dělení, etnického čištění, vydělování, obav a strachu z jiných, cizích.

Strach z cizího

Česko jako demokratická parlamentní republika a zároveň právní stát není ovšem zcela uzavřeným státem, ale státem, který drží na dveřích do země obě nohy. Jen v minimální míře uděluje azyly a státní občanství. Je s Polskem jediným státem v Evropské unii, který nepřijal jediného uprchlíka a hrdě se k tomu svými politiky hlásí. Děje se tak se souhlasem většiny obyvatelstva. Před druhou světovou válkou bylo naopak Československo zemí otevřenou uprchlíkům z Německa i Rakouska, zemí sociálních a křesťanských demokratů, Židů, komunistů.

V Česku žijí čtyři miliony lidí v ohrožení. Dá se jim pomoct?

Číst článek

V zemi sice žije přes půl milionů cizinců, převážně Ukrajinců, Slováků a Vietnamců. Žijí tu však jako jednotlivci, jako pracovníci, se kterými se nemusí vyjednávat kolektivní práva (autonomie, župy, národnostní oblasti, federalizace…). To je zásadní rozdíl od první republiky, která mnohé z toho alespoň slibovala. Cizinců jako pracovních sil by bylo třeba mnohem víc, ale dveře zůstávají jen opatrně přivřené.

Jak k těmto v Evropě ojedinělým a destruktivním postojům přispěl vývoj v posledních třiceti letech?

Pro etnicky homogenní stát by mělo být na první pohled snazší udržet elementární občanskou jednotu, ale opak je pravdou. Jde totiž o to, jakými cestami se k této „čistotě“ dospělo: procesy vyhánění a vydělování, protiústavní odstoupení území (Podkarpatská Rus), zbrklé rozdělení státu (zbavit se Slováků a s nimi i Maďarů jako těch, kteří nás brzdí v reformách a na cestě do EU) se podepsaly na formování postojů uzavřenosti až strachu z cizinců. Zbyli jen Romové, se kterými si nevíme rady.

Konec důvěry v politiku

Politický, ústavní systém je sice nastaven dobře – Ústava platí celých třicet let jen s menšími změnami –, jenomže: poměrný volební systém vede obvykle k vytváření koaličních vlád, tedy k dohodám a kompromisům, pokud se koalující strany přidržují pravolevé osy v důsledku srozumitelně nastavených hodnot. Což se u nás neděje a tato osa je čím dále tím více zpochybňována.

Vládní moc inklinuje ke kancléřskému typu se silným postavením premiéra ve vládě. V posledních letech je obojí narušováno prezidentem se silnou legitimitou, danou také přímým způsobem jeho volby, který kancléřský způsob vládnutí eroduje a inklinuje k de facto poloprezidentskému (autoritářskému?) systému.

Stranický systém ke sjednocování bohužel nevede, ačkoli politické stranictví je obvykle jednou z cest k integraci společnosti. Byl totiž od půli devadesátých let několikrát zdiskreditován velkými, většinou neodhalenými, nevyšetřenými či neodsouzenými korupčními skandály, politickým klientelismem a oligarchizací.

V důsledku těchto zklamání a silných protikorupčních nálad vznikaly a vznikají svérázné subjekty, obvykle nová hnutí, založená na ad hoc hodnotově vyprázdněném pragmatismu. Záměrně nejsou ani pravé, ale levé, aby mohly být „podle toho“ takové i onaké. Jsou to čím dále tím více ekonomické podniky s podbízivým marketingem.

Unikátní výzkum: česká společnost se nedělí na dva tábory, ale do šesti tříd. Zjistěte, do které patříte vy

Číst článek

Důvěra v politiku, v politické instituce byla totiž podvakrát tak podstatně narušena, že dosud nenastal obrat ke znovuzískání důvěry ve standardní politické stranictví.

Prvním takovým narušením byl způsob, jakým bylo rozděleno Československo: kabinetním jednáním předsednictev dvou politických stra (Klausovy ODS a Mečiarovy HZDS), které si ve volbách v červnu 1992 neřekly o mandát k rozdělení, nicméně rozdělení za pět týdnů v čase dovolených diskrétně dohodly. Referendum ústavně připravené k tomu účelu bylo těmito lídry odmítnuto jako prý možná komplikace. Nakonec rozdělení prošlo ve Federálním parlamentu o jeden jediný hlas z tří set padesáti.

Lidé si uvědomili, že nejsou-li dotázáni ani v tak osudově důležité otázce, jakou je rozdělení státu, nejsou a nebudou zřejmě tázáni ani v jiných věcech, a od politiky se odvrátili.

Druhou ranou do důvěry v politiku a instituce byla tzv. opoziční smlouva dvou nejsilnějších stran – ČSSD a ODS. Ty se rozhodly protiústavně změnit volební systém na de facto většinový, aby menší strany byly vypuzeny z politického systému, a zavázaly se neshodit jedna druhou (hlasováním o důvěře vlády), a to na věčné časy.

Volební reformu sice Ústavní soud zarazil jako protiústavní, ale čtyři roky vlády ČSSD s krytými zády ODS mohutně napomohly rozšíření beztrestné korupce na všech úrovních včetně komunální, a zejména krajské (podvody s evropskými dotacemi). Opoziční smlouva byla de facto zrušením opozice. Byla však nečekaně – a naštěstí – vypovězena předsedou ČSSD Vladimírem Špidlou, což byl čin záchrany státu před čím dále tím více duopolem dvou stran.

Reakcí na tyto dvě události byla a je apatie a nerozhodnost voličů na jedné straně a pošetilá, krátkodobá důvěra (a vzápětí zklamání) v nové a nové volební subjekty. Mezi de facto nepolitickými, totiž toliko pragmatickými uskupeními (bez pravolevého hodnotového nastavení) se lidé cítí dezorientováni a volí spíše podle momentálních pocitů a osobních sympatií než podle rozumu a zkušenosti.

Negativní volební kampaně jsou ty nejúspěšnější. Emoce dokáží mohutně spojovat, ale i mohutně rozdělovat.

Politika tak neintegruje, nezpřehledňuje. Zvětšuje nepodstatné rozdíly, a naopak minimalizuje šance na kompromisy, na konsenzus v zásadních věcech.

Odcizená Praha – a dál?

Sjednocování nad podstatnými problémy neusnadňuje ani územněsprávní uspořádání. V roce 1992 byla – po zrušení krajů – zahozena šance na návrat ke skladnému, nespornému zemskému zřízení jako typicky středoevropský způsob, jak nerespektovat historické entity, údajně z obav o „novou dualitu“ a následné „odtržení“ Moravy.

Sociolog k projektu Rozděleni svobodou: Každý šestý Čech je v ekonomických a sociálních problémech

Číst článek

Po osmi letech vakua se přistoupilo na zřízení čtrnácti krajů, z nichž některé byly vytvořeny zcela svévolně: například kraj Vysočina, dvě rivalizující dvojice krajů (Ústí nad Labem – Liberec, Pardubice – Hradec Králové); zbyl nejmenší kraj Karlovarský, který nikdo nechtěl. Kraje v Čechách (míněno původně v království) neodpovídají přirozeným regionům, protože takové tu neexistují a neexistovaly. Čechy jsou už odedávna centralizované, totiž přirozeně spádové do Prahy uprostřed kotliny. Praha je jedno z mála hlavních měst v Evropě, které se po tisíciletí „nehnulo“. Bylo to zprvu dáno přirozenými geopolitickými podmínkami. Je sídlem moci světské i duchovní.

Centrální orgány (se šťastnou výjimkou justice) zůstaly všechny v Praze. Praha se tak stala světem pro sebe, a, aniž to ví, odcizuje se – také zdaleka nejbohatší – zbytku země, zejména venkovu. Ten si s pocity opuštěnosti žije také sám pro sebe a na Prahu politiků se nespoléhá. Komunikuje mezi sebou v bublinách odstrčených, zapomenutých.

Obcí je celkem 6245, což je evropský unikát. (Jen Francie má k osmatřiceti tisícům obcí, tam ale zároveň fungují i instituty „svazků obcí“). Velké množství obcí je sice u nás tradiční, ale je to čím dále tím více nepraktické. Žádný proces postupného slučování ke společným projektům a ke vzájemné spolupráci a politickému vlivu neexistuje, spíše je tendence dále se dělit. Vzpomínky na normalizační slučování obcí a sobectví silnějších jsou stále živé.

Je to jeden z obecných výrazů vzájemné nedůvěry souseda k sousedům. Česká republika je totiž mimořádně centralizovaná – obce i kraje dostávají z centra, z Prahy, málo peněz na vlastní rozvoj. Spory o rozpočtové určení daní jsou věčné. Centralismus je zde „druhou přirozeností“, samozřejmostí.

Rozdělení na elitu a zbytek neplatí. Jak vypadá česká společnost třicet let po sametové revoluci?

Číst článek

V důsledku těchto politických a administrativních osobitostí je základním problémem země manko vzájemné důvěry, a to na všech úrovních, posilující vzájemnou neochotu ke spolupráci. Právní řád se podle toho konstruuje jako stále detailnější, nepřehledný a svazující podnikání, zejména z veřejných peněz: předpokládá se, že všichni budou šidit. Jeden druhého a všichni stát. Je to zatím bludný kruh.

Manku nedůvěry přispívají lokální rozdíly, které se zvětšují, nikoli zmenšují, a to i tam, kam přicházejí evropské dotace s cílem právě tyto rozdíly zmenšovat. Pro přijímání evropských dotací bylo zřízeno absurdních čtyřiadvacet operačních programů (v Evropské unii opět unikátní): jako další projev vzájemné nedůvěry a příležitost k podvodům (viz dlouho vyšetřovaný mohutný komplot funkcionářů Ústeckého a Karlovarského kraje).

Tragickými se tyto zvětšující se rozdíly stávají mezi českým a moravským pohraničím (Sudety a oblasti bezohledné industrializace) a zbytkem země, především Prahou. Daleko nejbohatší Praha jako by byla jiným světem. Sever vykazuje daleko nejvíce sociopatologických jevů včetně narůstajícího počtu tzv. vyloučených lokalit (nejen Romové). Za třicet let se situace spíše zhoršila.

Sami. A co to přinese?

Předpoklady všelikého rozdělování jsou v České republice velmi silné. Světové globalizační trendy je jen zvětšují. Globalizace s nepostřehnutelnou rychlostí a nepředvídatelností přesouvá kapitál bez lokální odpovědnosti k místům i pracovníkům všude na světě, také u nás.

Kalkulačka - rozděleni svobodou Kalkulačka - rozděleni svobodou

Svět se v důsledku takto rychlých změn stává nesrozumitelným, nepřehledným, nespravedlivým. Nepřátelským. Globalizací opuštění a ukřivdění lidé proto prostřednictvím sociálních sítí pochopitelně dychtivě nasávají další a další pocity nepřátelství, nedůvěry a propadají pocitům vzdoru opuštěných, zapomenutých.

Po více než tisíc let žijeme ve „státním domě“. Ať již se jmenoval jakkoli, ať měl jakoukoli formu, ať sahal k Jadranu, či k Baltu, ať v něm vládli ti, či oni, také naše panovnické rody – museli jsme se v něm domluvit, porovnat s nějakými jinými.

Dnes poprvé žijeme ve státním domě sami. Dokonce bez Němců, a přitom v historických hranicích! Převážně jsme tomu tak nakonec chtěli. Nebyl to vlastně tajný český sen odevždy? Je to zásadní proměna v našem národním způsobu bytí. Nejde už o to ji zvrátit, jde o to vědět, jaké konkrétní důsledky tam či onde přináší. Dobré i nečekaně zlé. Pyšná osamělost menšího, etnicky vyčištěného národa by byl důsledek nejhorší.

Autor je signatář Charty 77, politik (mj. předseda české vlády, senátor i dlouholetý předseda horní komory Parlamentu ČR), autor řady knih o historii a politice.

Petr Pithart Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme