Pamatuji se, že mi jednou (už je to dost dávno) na soustředění v Turecku vyprávěla, že vlastně nikdy u moře nebyla. A jistě toho byla i spousta dalšího, co nemohla zažít kvůli tenisové kariéře. Nikomu nic nevyčítala, vždyť za to byla odměněna. Vyhrála wimbledonský titul, pak ještě jeden. Turnaj mistryň, vydřela olympijskou medaili, s týmem vybojovala fedcupové poháry. Vzhledem k silné konkurenci a získaným oceněním o ní dost možná můžeme mluvit jako o nejúspěšnější české sportovkyni.

I po šílené životní zkušenosti se vrátila do prostředí, ve kterém není snadné žít. Je lákavé, ale zároveň psychicky náročné. Zvlášť pro křehkou duši, která by zřejmě nebyla tak zranitelná, kdyby si nevybrala individuální sport. Stále se vrhá do tréninku, chce být nejlepší. Dobývá (zatím marně) další grandslamové tituly, i když ví, že na každém takovém turnaji potká 127 hráček, kterým se to nepovede.

Zatímco na těch „menších“ turnajích často vítězí, na těch „nejvýznamnějších“ opakovaně selhává, přestože bojuje se stejnými nebo podobnými soupeřkami. Toho největšího totiž nosí v sobě. Má ho tam uvnitř a z nějakého důvodu na něj od svého loňského návratu na kurty ještě nevyzrála. Někdo jí doporučuje intenzivnější spolupráci se sportovním psychologem, jiný třeba větší sportovní rozptýlení během turnajů, nabízí se zkusit pro zpestření soutěž deblistek.

Ale jen ona sama ví, co jí nejvíc sedí. A sama pro to jistě udělá všechno, aby měla i výsledky na grandslamech dobré jako dřív. Nejdůležitější totiž je, že jí není jedno, že selhává, že ji to štve, jak teď ve Wimbledonu přiznala.

S tím, co už dokázala, by dávno mohla ležet u moře a relaxovat celoročně, jenže právě to ještě nechce. Za to, jak dobrovolně mění komfortní prostředí za nepohodlné a často bolestivé, bude určitě i tentokrát odměněna.

Jaroslav Plašil Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít