Petrkov, vláda Andreje Babiše a Bohuslav Reynek

Prý jenom kritizuji vládu a nepřiznám, co všechno dobrého pro nás dělá. Doložím hned pochvalou, že tomu tak není. Ano, tu si podle mne naši přední politici zaslouží za to, že se rozhodli odkoupit petrkovský statek Bohuslava Reynka, vynikajícího básníka a výtvarníka, kterého komunisté neúspěšně odsoudili k zapomnění.

Komentář Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

V černém Veronika Reynková (vnučka Bohuslava Reynka), Lubomír Zaorálek a Andrej Babiš na Petrkově | Foto: Tomáš Blažek | Zdroj: MAFRA / Profimedia

V jejich éře mohl publikovat jen krátce v době uvolnění v 60. letech. Nezabýval se politikou, byl chudý a živil se těžkou prací jako drobný soukromý zemědělec na malém statečku v údolí u Havlíčkova Brodu. Tam žil se svojí ženou, francouzskou básnířkou Suzanne Renaudovou a později s dvěma syny Jiřím a Danielem.

Přehrát

00:00 / 00:00

Daniel Kroupa: Petrkov, vláda a Bohuslav Reynek

Mocipánům vadilo, že tvořil po svém a že jeho dílo je protkané náboženskými motivy, ne pro okrasu, ale jako projev upřímné víry. Když v roce 1971 zemřel, jeho práci znala jen hrstka přátel a obdivovatelů, kteří rozpoznali kvalitu jeho tvorby. Širší veřejnost o něm nevěděla.

Smrtka po tabáku

V roce 2014 na výstavě ve Valdštejnské jízdárně, kde visely jeho obrázky vedle děl Marca Chagalla, se mohli návštěvníci přesvědčit, že Reynkovo umění snese srovnání s tímto světovým mistrem.

Na tom se samozřejmě chtěl kdosi přiživit poněkud bombastickou reklamou a autorem ilustrovanou biblí, což zcela odporovalo duchu Reynkovy skromnosti, která vyzařuje z každé jeho grafiky a z každého jeho verše. Znalcům a milovníkům jeho díla to bylo protivné, snad se alespoň podařilo upoutat pozornost lidí, kteří o něm ještě neslyšeli.

Ve svých básních se Reynek věnoval často drobným věcem ze svého prostředí, v nichž však pár slovy dovedl postihnout úděl, který s nimi my lidé sdílíme. Užíval někdy sylabický verš, který byl již na počátku národního obrození zavrhován jako nevhodný pro češtinu, a při tom dokázal, jak může být krásný na pravém místě. Prostotou a strohostí jeho básně neztrácejí hloubku, ani tajemství.

Jiří a Daniel Reynkovi | Foto: Petr Veselý

Vybavuje se mi jeho Sirka v louži, která začíná:

Černá půl, půl bílá,

bárka bídy muší,

měla z ohně duši,

už jí vysvítila

a končí: Smrtka po tabáku.

Statek v Petrkově, kde s výjimkou pobytu v Grenoblu Reynkovi prožili v ústraní většinu života, byl a nepřestal být poutním místem pro jejich obdivovatele. I já jsem se tam shodou náhod v roce 1969 ocitl a pocítil genia loci. Proto vítám, že vláda vyslyšela petici, kterou podepsala řada významných osobností veřejného života a rozhodla se vytvořit ze statku kulturní centrum připomínající jeho obyvatele.

Že si z toho pan premiér s panem ministrem kultury, kteří vypadají dílem Reynkových nedotčeni, udělali propagaci pro sebe, jim nezazlívám. Budiž jim to přáno. Teď jde přeci o to, aby z kouzelného domu nevzniklo nudné regionální muzeum pro povinné školní výlety, ani kýčovité kultovní místo pro snoby a pro kšeft. To první by umělce pohřbilo v dětských duších jako mrtvé klasiky. To druhé by znechutilo každého, kdo je miloval. Kéž se to nestane!

Autor je filozof a pedagog

Daniel Kroupa Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme