Mezitím si Britové odhlasovali brexit a Američané zvolili prezidentem Donalda Trumpa, což Applebaumová tehdy počítala mezi možná „špatná rozhodnutí". První kolo francouzských prezidentských voleb se nestalo třetím krokem, jenž by odstartovalo začátek konce evropských časů míru, svobody a hojnosti. Ale vyhráno není – rozhodování s dalekosáhlými důsledky přijdou především v červnu a v září.

První kolo prezidentského klání dopadlo v Paříži „dobře" – Emmanuel Macron vyhrál s programem liberálních ekonomických reforem a jednoznačného setrvání Francie v EU a NATO. Naproti tomu druhá v cíli Marion Le Penová lákala voliče kritikou migrace a EU a vyvedla by Francii z eurozóny. Kdyby se do finále dostala s krajně levicovým kandidátem Jeanem-Lucem Mélenchonem, zarytým odpůrcem Evropské unie i NATO, museli by zastánci liberálního světového řádu bít na poplach.

Ale francouzskému nebezpečí není zdaleka konec. Ve druhém kole 7. května předpovídají průzkumy jasné vítězství Macronovi. Applebaumová, která dobře zná i (středo)evropskou politiku, neb jejím manželem je bývaly polský ministr zahraničí Radoslaw Szikorski, své francouzské obavy před rokem vyjádřila takto: „Francouzští přátelé mě uklidňují, že pokud by se Le Penové povedlo dostat se do druhého kola, středoleví a středopraví voliči se spojí, stejně jako to udělali před dvaceti lety v případě jejího otce. Ale volby občas umí překvapit a voliči jsou nevyzpytatelní. Co když se na jejího protivníka najednou provalí nějaký skandál? Co když islamisti v Paříži provedou další útok?"

A co když Macron druhé kolo opravdu vyhraje, ale jeho hnutí Vpřed! (En Marche!) neuspěje v parlamentních volbách a z Macrona se stane generál bez vojska? Tedy prezident, který bez dostatečné podpory mezi 577 poslanci Národního shromáždění neprosadí nic ze svých kandidátských slibů?

Vítěz prvního kola je vlastně nezkušený politik a hnutí Vpřed! vzniklo teprve vloni v srpnu. Nemá tradiční členstvo a regionální struktury jako zavedené strany levice a pravice, jejichž kandidáti v prezidentské volbě úplně pohořeli, a mají tudíž velkou motivaci udělat reparát.
Vítězi ze 7. května se může dost dobře stát, že už 11. a 18. června (dvě kola parlamentních voleb) bude poraženým.

Britové už chybovali

Francie má se soužitím prezidenta s nepřátelským parlamentem několik historických zkušeností (nejdéle pravicový prezident Chirac se socialistickým premiérem Jospinem 1997 až 2002) a všechny jsou neblahé. Dnes by taková kohabitace – jak tomuto stavu Francouzi říkají – prohloubila rozčarování voličů a otevřela dveře Elysejského paláce pro Le Penovou.

Proti Francii jsou proto parlamentní volby v Británii, vyhlášené na 8. červen vcelku nezajímavé – Britové už své zásadní slovo řekli vloni v červnu brexitem. Předvolební kampaň sice opět může být prolhaná, iracionální a nechutná, ale pokud se potvrdí drtivá převaha konzervativců premiérky Terezy Mayové, bude mít její nová vláda silný mandát i celé volební období až do roku 2022 na jednání o podmínkách rozluky Británie a EU (formálně jsou na to sice jen dva roky, ale už se mluví o dalším přechodném období, v němž by se dojednávaly tisíce podstatných detailů).

A v Itálii, klíčová zemi jižního křídla EU, se zatím nedohodli, zda půjdou volit předčasně už letos, nebo v řádném termínu v únoru 2018.

„Pokud vyhrají zastánci vystoupení Británie z EU, pak je možné úplně cokoli," napsala Applebaumová vloni v březnu. Z tohoto úhlu pohledu na tom není Evropa na konci dubna 2017 zase tak špatně: V prezidentských volbách v Rakousku vloni před Vánocemi porazil umírněný profesor van der Bellen extrémistu Norberta Hofera. V Holandsku utrpěl v parlamentních volbách porážku krajně pravicový Geert Wilders. Právě v Nizozemí přitom měli zatroubit extrémisté a populisté do vítězného tažení Evropou. Nestalo se. A dokonce i ve Španělsku, kde nezaměstnanost mladých lidí stále sahá k 50 procentům, opakovaně triumfoval tradiční lidovecký politik Mariano Rajoy.

Dočkáme se Merkconu?

„Všechno dobré do příštích dvou týdnů," přispěchala německá kancléřka Angela Merkelová s přáním vítězi prvního francouzského kola Emmanuelovi Macronovi. Bylo velmi nezvyklé, že si gratulaci neschovala až pro právoplatně zvoleného prezidenta...

V Německu budou parlamentní volby v 24. září. Kritici odepsali Angelu Merkelovou, když otevřela dveře migrantům v září 2015, když se začalo dařit extrémistické Alternativě pro Německo v zemských volbách a znovu když začal jako kometa zářit její sociálnědemokratický vyzývatel Martin Schulz. Jenže dnes průzkumy ukazují, že kancléřskou funkci získá nejspíš počtvrté v řadě. Ale i kdyby se jí ještě něco neobvyklého přihodilo, její post může zaujmout právě jen Martin Schulz, donedávna předseda Evropského parlamentu. V nejdůležitější zemi EU panuje luxusní situace - o moc se tady ucházejí jen dva oddaní Evropané a liberální demokraté.

Když vznikne a bude dobře pracovat německo-francouzský tandem Merkcon – což sice nezní tak dobře jako Merkozy, ale na fasádě v tomto případě nezáleží – může být rok 2017 rokem naděje. Merkelová a Macron jsou programově blízko a mají skvělou motivaci – za posledních 50 let nebyla Evropa, NATO a liberální světový řád v takovém ohrožení.
Dost možná jen jedno špatné rozhodnutí od vlastní zkázy.

Petr Šabata Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít