Peklo politické korektnosti

Cesta do pekla bývá dlážděna dobrými úmysly. Třeba snahou pomocí „politické korektnosti“ ovlivňovat vyjadřování lidí. Problém se prohlubuje tím, že všemu ještě asistují lidé s úmysly špatnými.

Komentář Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Hnutí Black Lives Matter | Foto: Yuki Iwamura | Zdroj: ČTK/AP

Ta věc se vrací s železnou pravidelností. Objeví se nějaký společenský problém a nastane debata, která se rychle odvrátí od podstaty věci k otázce, jak o problému „správně mluvit“. Nedávno to byla změť vášnivých monologů na téma, zda a v jakém smyslu záleží na černých životech.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si celý komentář Jana Fingerlanda

Brzy poté se řešilo vyznání pachatelů fyzického útoku ve Francii, jindy se zas řeší etnický původ našich vlastních domácích delikventů a údajné záměrné oficiální „neinformování“ o něm.

Nad těmito debatami se vždy vznáší pocit nebo přímo stížnost, že většina „obyčejných lidí“ je obětí snahy omezování svobodného vyjadřování.

Nekorektně korektní

Toto obvinění má něco do sebe, přinejmenším od 60. let se v západním světě odehrávají pokusy o regulaci vyjadřování lidí na adresu některých skupin. Měřítkem byla „politická správnost“ – v její lepší verzi to byl v zásadě pokus ochránit city nebo pozice etnických, náboženských, sexuálních a jiných menšin.

Muž souzený za schvalování terorismu v Christchurchi se odvolal proti tříleté podmínce

Číst článek

Byla tu potíž, vlastně nejméně dvě. Za prvé politická korektnost byl koncept, který se vlastně pokoušel nahradit obyčejnou lidskou slušnost, takt, empatii, nebo nedej bože lásku k bližnímu, které prý už nestačily. Jenže pokud je správnost vyjadřování nebo dokonce myšlení formulována v pojmech nějaké teorie či dokonce ideologie, dříve nebo později se začne rozcházet s pocity většiny.

A za druhé, tento úkol na sebe vzali lidé, kteří možná byli chytřejší a vzdělanější než většina, ale současně u ní neměli velkou autoritu. I tady už od počátků vznikal potenciál pro kolizi. Dokud se akademici, učitelé, novináři nebo dokonce parlamenty těšily určitému respektu či seděli na privilegovaných místech, systém trochu fungoval. Když na Zemi sestoupil internet a každý se stal svým expertem, novinářem a zákonodárcem, věci se začaly hroutit. Tak vzniklo sedm schodů do pekla.

Ušlechtilí versus Upřímní

Politická korektnost by za jiných okolností mohl být dobrý nápad, jenže v lidské společnosti vždy existují jedinci, kteří mají neovládnutelnou potřebu myslet ve schématech, poučkách nebo ideologiích. Pro ty je koncept politické korektnosti v jeho horším vydání jako dělaný.

Do vozu rychle přistoupili jejich blízcí příbuzní. Jednak lidé, kdo rádi nařizují, reglementují a peskují. A hned po nich ti, kdo se rádi cítí vznešenější než jejich bližní. A jako u každé návykové látky, dávky se musejí zesilovat – tak vznikají excesy, jako jsou genderově neutrální zájmena nebo požadavek, aby černochy mohli umělecky fotografovat zase jen černoši.

Advokátní komora prošetří chování obhájce autora komentáře o teplických prvňácích

Číst článek

Ze zorného pole už se tou dobou dávno ztratil původní záměr politické korektnosti, místo toho se rozpoutala hra na viníky a žalobce – a případně také soudce a katy. Tak nastalo Dusno a po dusnu se zrodil Odpor.

Problém je v tom, že v odporu proti z řetězu utrženému boji za lepší svět se nešťastně a neoddělitelně míchá oprávněný požadavek na svobodu vyjadřování s něčím, co ho jen připomíná a co debatu tragicky otráví. Nejdříve se objeví staří dobří remcalové, kteří hned využijí příležitost ke spravedlivému hněvu. Po nich přijdou „obyčejní lidé“, kteří začnou vymáhat své nezadatelné právo mluvit, jak jim ústa narostla.

V interpretaci „hnutí odporu“ to ovšem znamená oprávnění říkat hnusné věci a cítit se přitom na straně boje za spravedlivou věc. V té chvíli už nastupují „bojovníci za svobodu“, nejdříve dobrovolní, pak i profesionální. Prvním jde o pocit vlastní důležitosti, těm druhým o pozice a peníze: „Chcete být hulváti a cítit se u toho dobře? Dodáme v jakémkoli množství.“

Symbióza parazitů

Na začátku tu byla dvě důležitá dobra – snaha šetřit city jiných a snaha udržet svobodnou výměnu názorů. Dostaly se do konfliktu a z obou se staly jejich karikatury. Ujali se jich parazité, kteří žijí ve vzájemné symbióze.

Na jedné straně svatoušci, pozéři a kádrováci. A proti nim sprosťáci, filutové a žraloci. Jedni utahují šrouby jménem práv lidí, se kterými často nemají nic společného. Ti druzí z toho těží, protože mohou osedlat pocity lidí, kteří se cítí ohroženi ve své velmi osobní sféře. A v této atmosféře se pak opravdu zdá, že urážet celé lidské skupiny je vlastně projev elementární svobodomyslnosti.

Únava z pocitu neustálé veřejné kontroly nad vyjadřováním vede ke všeobecnému úpadku důvěry k jakýmkoli standardům nakládání s fakty a až chorobné podezřívavosti vůči seriózním médiím. Je to nebezpečný okamžik, který v éře internetu a dezinformací otevřel dveře četným šelmám i mrchožroutům, domácím i zahraničním.

Politická korektnost se v dosavadní podobě vyčerpala a bylo by dobré nahradit ji něčím, na čem by existovala základní společenská dohoda. Terén, na kterém se ale debata odehrává, je však tak rozrytý urážkami a prosáknutý nedůvěrou i lhaním, že na nic nového, lepšího, není momentálně naděje. Asi ještě budeme muset chvíli pobýt v pekle.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Jan Fingerland Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme