Emoce u politiků jsou v kurzu. Na Čechy zabírá i sebelítost

Psychologické, právní a jiné násilí na politicích dosahuje v poslední době nevídaných rozměrů. Přinejmenším pokud budeme útlak veřejných činitelů měřit jejich emocionálními reakcemi.

Komentář Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

The Daily Telegraph informoval na přední straně o tom, že Theresa Mayová oznámila rezignaci | Zdroj: Fotobanka Profimedia

Zatím posledním člověkem, který musí upozorňovat na svou situaci oběti, je český premiér. Nejčerstvější příležitostí pro Andreje Babiše, aby uplatnil své právo a zastal se sám sebe proti nespravedlivým osočením ze strany nehodných nepřátel, je zveřejnění neúplné auditorské zprávy o dotacích.

Ve skutečnosti se ale předseda vlády dlouhodobě obsazuje do role pronásledovaného. Zjistil možná, že tím uhodil na nějakou důležitou strunu českého lidu. Jeden z důležitých námětů hnutí ANO, totiž dvojí kvalita potravin, jsou například ve facebookové kampani formulovány jako útok arogantních cizinců na nás, nás všechny. Kdo by se nepolitoval, pojídaje ošulenou uzeninu, kterou nám podstrčil nějaký zahraniční výrobce.

Vynechat nemůžeme ani možnost, že jde o osobnostní rys samotného premiéra, který je ale velmi dobře kompatibilní s publikem, před kterým sehrává svou úlohu, protože co si budeme povídat, politika, to je také – a někdy především – divadlo.

Slabost je síla

Možná jde ale o obecnější fenomén. V posledních letech se totiž čím dál více objevují politici, kteří dávají najevo emoce do té míry, že je už neudrží pod kontrolou. Dokonce i Britové, kteří si tolik cení svého buldočího Winstona Churchilla, našli pochopení pro Theresu Mayovou, teprve když při loučení s premiérskou kariérou neudržela slzy. Proč nebyla taková už dřív? – ptali se s údivem a lítostí někteří britští novináři.

Není to tak dávno, co se místopředsedkyně švédské vlády Åsa Romsonová rozplakala, když oznamovala, že její země už nepřijme každého uprchlíka, který o to požádá.

Britská premiérka Mayová oznámila svoji rezignaci, z čela strany odstoupí na začátku června

Číst článek

Kanadský premiér Justin Trudeau je svými plačtivými momenty už proslulý. Plakal nejen v Osvětimi nebo kvůli obětem střelby v mešitě, ale i když mluvil o nespravedlivém zacházení se sexuálními menšinami v minulosti.

Každý takový případ má své vlastní příčiny, ale zřejmě souvisí s velkým přehodnocením mužství a mužnosti v západní kultuře. O tvrdosti a odolnosti se občas mluví jako o projevu „toxického mužství“ a muži jsou vyzýváni k tomu, aby se nebáli projevovat své emoce. Citlivý muž je prý atraktivnější než krasavec a boháč.

Divadlo světa

Světem jde zalíbení v sentimentalitě a nemohlo nezasáhnout i politiku, jakkoli je to sféra života, kde od svých představitelů a představitelek očekáváme také houževnatost a stabilitu.

I to je možná důvod, proč lidé více oceňovali v čele sociální demokracie Zemana, a ne Sobotku, a může to vysvětlovat i neschopnost české opozice dotáhnout se alespoň na dohled k Andreji Babišovi, politikovi, který se nebojí ukazovat, co má na srdci. Lidé chtějí autenticitu, nejen způsobilost.

Babiš ke zprávě o střetu zájmů: Závěry auditu odmítám. Zveřejnění dokazuje, že je to účelová akce

Číst článek

Andrej Babiš ovšem na rozdíl od svého kanadského kolegy nepláče, spíše vystupuje jako oběť cizích úkladů a litování je na nás. Je to skutečně životní pocit nejmocnějšího muže v zemi? To samozřejmě nikdo neví.

Jisté je, že jeho politická a možná i lidská budoucnost visí jen na několika vláknech, a tím nejsilnějším z nich je pokračující ochota Babišových voličů věřit, že jeho role antikorupčního mága je autentická a že vše, co by mohlo hovořit proti ní, je nespravedlivý útok. Politika je divadlo a Andrej Babiš ve svém zájmu musí hrát roli oběti co nejlépe.

Jan Fingerland Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme