Ať už byli v opozici nebo ve vládě, občanští demokraté zatvrzele mlčeli k tomu, jak Právo a spravedlnost postupně podrývá zásadní instituce demokracie a právního státu.

Přehrát

00:00 / 00:00

Jiří Leschtina: Vrásky z polských voleb na čelech občanských demokratů

Vrcholní politici ODS nejenže přehlíželi, ale někteří z nich i bagatelizovali počínání Kaczyńského, který bez zábran zneužíval vládní většinu k pokřivení demokratických zákonů, k okleštění nezávislosti soudů včetně toho ústavního a také k úplnému podřízení státních médií vládní kuratele.

Nyní nebude zejména pro ultrakonzervativní křídlo ODS jednoduché vstřebat, že Kaczyński vypadl ze hry o další vládu. A nový kabinet bude dřív nebo později sestavovat trojice dosud opozičních demokratických sil, mezi kterými vévodí Občanská koalice Donalda Tuska.

Vykuchávání demokracie?

Ve vedení ODS to vyvolává zmatek, o kterém leccos napovídá i přestřelka mezi předsedou Senátu Milošem Vystrčilem a europoslancem Janem Zahradilem.

Když Vystrčil označil za „povzbuzující výsledek“, že volby dávají silnou naději Tuskově demokratickému táboru na sestavení vlády, vyprovokoval tím Zahradila k uštěpačné poznámce: „Předseda Senátu z ODS se raduje nad porážkou naší oficiální partnerské strany ze Strany evropských konzervativců a reformistů.“

V téhle epizodě se ovšem zračí mizérie tvrdého jádra ODS, kterému nečiní potíž kvůli ideologické spřízněnosti s ultrakonzervativním a protiunijním zaslepencem Kaczyńským, ignorovat jeho systematické utahování autokratických šroubů.

Pokud ovšem k takovému vykuchávání demokracie mlčel a nadále mlčí i Petr Fiala, pak jsme svědky zvláštního paradoxu. Vždyť právě lídr ODS dokázal sešikovat demokratické síly v Čechách do dvou efektivních koalic a jen díky tomu porazil v minulých volbách Andreje Babiše.

Oligarchu, který se svým hnutím ANO zdaleka nepokročil při uchvácení demokratického právního státu tak daleko jako Jaroslav Kaczyński. Ovšem také proto, že byl odstaven od moci hned po svém prvním premiérském období.

Dokonce můžeme říci, že to byl právě Petr Fiala, který jako první ze soudobých vůdců postkomunistické střední Evropy předvedl, že nacionální a sociální populismus jde porazit i v jeho nejtvrdší, trumpovské podobě.

Právě to také mohlo být jednou z inspirací protřelému politiku Donaldu Tuskovi, který rovněž dokázal shromáždit efektivní spojenectví. A nyní předvedl, že autokrata jde v demokratickém zápase zbavit moci i poté, co si po osm let v čele státu utvářel podmínky pro své vládnutí na „věčné časy“.

Jak Petr Fiala, tak Donald Tusk jsou tedy předurčeni k úzkému spojenectví už jen svým vítězstvím nad silami destrukce. Právě takovými, které teď naženou k sobě staronového slovenského premiéra Roberta Fica s prokremelským vládcem Maďarska Viktorem Orbánem.

Autor je publicista

Jiří Leschtina Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít