Občan se ptá a veřejná správa musí ve lhůtě odpovědět, říká ve zkratce zákon o svobodném přístupu k informacím. A kdo je tou veřejnou správou?

Ministerstva a vrcholné státní úřady? Určitě. Krajské a obecní úřady? Taky ano. A co třeba Česká televize? Český rozhlas? České dráhy? Pražský, brněnský anebo třeba liberecký dopravní podnik? Tady selský rozum napovídá, že by tam také měly spadnout, hospodaří přece s veřejnými prostředky a veřejnost má právo vědět, jak se utrácí její peníze.

Jenže to už zákon tak jednoznačně neříká. Když ho před dvaceti lety zákonodárci v čele s Oldřichem Kužílkem psali, vetkli do něj sousloví veřejné instituce. Kdo je tím myšlen, jasné není, definice neexistuje. Postupem času se k ní tak musely dopracovat soudy, konkrétně to byl Ústavní soud, který v roce 2003 v nálezu k povaze Fondu národního majetku stanovil test, kterým se veřejnost nějaké instituce zjišťuje.

Postupem času se do této škatulky dostaly rozhodnutím Nejvyššího správního soudu nejen Fond národního majetku, Všeobecná zdravotní pojišťovna i Fotbalový klub Hradec Králové, pražský dopravní podnik a státní energetický gigant ČEZ.

Poslední ze jmenovaných se s tím ale nesmířil a rozhodnutí soudů dlouhodobě bojkotoval. Nakonec našel zastání u Ústavního soudu, konkrétně jeho předsedy. Pavel Rychetský předloni rozhodl, že ČEZ se s veřejností bavit nemusí, protože má i jiné akcionáře než stát.

Tohle rozhodnutí následně rozkolísalo dosavadní rozhodování nižších soudů, takže v povinnosti poskytovat informace se vymanily i České dráhy, tedy státní firma, která například v roce 2017 načerpala ze státního rozpočtu provozní dotaci necelých 14 miliard korun. K nápravě došlo dalším zásahem pléna Ústavního soudu až letos v dubnu.

Právě kvůli uvedené anabázi dostali ministerští právníci za úkol v zákoně definitivně vyjasnit, kdo informace musí poskytovat, což ale neudělali. „Návrh výslovně nevymezuje okruh povinných subjektů v kategorii tzv. veřejných institucí a jejich určení ponechává judikatuře, která se do jisté míry v současnosti ustálila,“ píše ministerstvo v důvodové zprávě k novele.

Jde ale spíše o zbožné přání než skutečnost: Ústavní soud sice nevyhověl návrhu ČEZ, aby ono spojení „veřejné instituce“ ze zákona vyškrtl, a v dalším nálezu vyjasnil ony znaky veřejných institucí, nicméně zůstává nezodpovězená otázka, zda je přípustné, aby zákon někomu ukládal povinnost, aniž by konkrétně specifikoval, koho se týká.

„Judikatorně (rozhodováním soudů, pozn. red.) se vytvořil pomalu už telefonní seznam, že ten ano, ten ne, ten ano, ten ne,“ kritizovala současný stav v nezvykle otevřeném rozhovoru pro Českou justici ústavní soudkyně Milada Tomková. „Kladu si otázku, zda by tento zákon obstál v testu ústavnosti v tom smyslu, že povinnosti lze adresátům ukládat jen na základě zákona, který snese kritérium srozumitelnosti, a tedy i předvídatelnosti,“ přidala varování, které ale ministerstvo v čerstvé novele oslyšelo.

Je to signál pro všechny instituce, kterým se současný stav nelíbí a které by se nejradši dotazům veřejnosti vyhnuly, z dlouhého seznamu lze zmínit například České dráhy, pražský dopravní podnik nebo Pražskou plynárenskou, aby neváhaly své štěstí u Ústavního soudu i nadále zkoušet. Tomu totiž možná se zákonodárci brzy dojde trpělivost, ona dvě slova veřejné instituce ze zákona škrtne a nad hospodařením se značným objemem veřejného majetku zatáhne oponu. Lze jenom doufat, že je to úřednická nerozhodnost, a ne úmysl, a že o nápravu se postará sněmovna, kam novela brzy zamíří.

Aktualizace ve 13:10: „Já tento bod navrhnu stáhnout, protože je tam celá řada rozporů a chtěl bych je vyřešit ještě před tím, než to dáme do vlády,“ řekl Českému rozhlasu ministr vnitra Jan Hamáček (ČSSD). „Jsou tam otázky jmenování veřejných institucí, jsou tam spory s asi šesti nebo sedmi institucemi,“ dodal.

Jan Cibulka, Zdeňka Trachtová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít