Technologií, jejichž zavedení napřed vypadalo bezproblémově, ale které nakonec zkrachovaly kvůli neočekávaným důsledkům, známe z historie celou řadu. V oblasti dopravy to byla třeba pneumatická dráha: vzduchem poháněné vlaky navržené a testované v půlce 19. století se neuchytily mimo jiné kvůli krysám, kterým zachutnalo těsnění vzduchovodů z loje a medu. Z technologických novinek posledních let zase potkal rychlý konec třeba brýle Google Glass. Podobně na tom mohou být právě samořídicí auta.

Expert na robotiku Rodney Brooks upozorňuje na to, že se v nadšeném očekávání silniční revoluce zapomíná na její společenské dopady. První problém spočívá v reálné hrozbě, že se samořídicí auta dočkají „sociálního vyloučení". Při interakci chodce a auta je dnes totiž jasné, že za volantem sedí řidič. Typickým příkladem je přecházení ulice v hustě obydlených oblastech, ať už přes přechod nebo mimo něj. Chodci v takových situacích často od řidiče čekají neverbální ujištění, že je zaznamenal a že můžou bezpečně přejít.

Na jiných místech – zejména na přechodech bez semaforů, které jsou i na mnoha místech v Praze – je zase chodců tolik, že řidiči musí často čekat, až proud lidí zastaví a pokyne jim, že mohou projet. Tahle nepsaná pravidla se často liší čtvrť od čtvrti – a samořídicí auta, která nemají žádnou schopnost se interakcí zúčastnit, je nemůžou dodržet.

Proto jim nezbude než se držet obecně nastavených zásad. To s sebou ale nese dilema: pokud budou auta k chodcům příliš ohleduplná, hrozí vznik dopravních zácp a frustrace řidičů klasických aut. Přílišná iniciativa samořídicích aut zase může vést k tomu, že se stanou terčem nenávisti chodců.

Z neschopnosti samořídicích aut podílet se na sociálních interakcích plyne i druhý problém – že téhle antisociálnosti využijí samotní jejich majitelé. Řidiči třeba místo manuálního parkování jednoduše vystoupí a nechají své auto zaparkovat automaticky. To výrobci dnes popisují jako výhodu, ale s rozšířením samořídicích aut můžou například na sídlištích parkující vozy ucpat celé ulice.

Podobných situací, kde budou řidiči spoléhat spíš na své samořídicí auto než na pravidla silničního provozu, může vyvstat celá řada. Rodney Brooks dodává, že pokud nám přijdou nereálné, stačí se podívat, jak řidiči okolo Silicon Valley ve svých poloautomatických Teslách zabírají levý pruh určený k předjíždění.

Na čem se ovšem shodují příznivci i kritici automatického řízení, je nesmyslnost „morálních dilemat", která v souvislosti se samořídicími auty kolují na internetu. Tyhle komplikované varianty takzvaného tramvajového dilematu se ptají třeba na to, jestli má samořídicí auto přejet spíš čtyři zloděje, nebo jednoho držitele Nobelovy ceny.

V praxi jsou ale nepodstatná: jednak auto ani řidič neví, kdo je v dané situaci zločinec a kdo nobelista, jednak jsou takové situace extrémně nepravděpodobné a i když je jejich zkoumání lákavé, pro auta je mnohem důležitější řešit reálné, každodenní situace, ve kterých se ocitají běžně. Tak jako tak se nakonec se samořídicími auty na silnicích nejspíš setkáme později, než se dnes zdá.

Michal Zlatkovský Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít