Měl by proto vystupovat tak, aby mohl každý občan naší republiky říci: Toto je můj prezident. Aby to mohl říci nejen člověk, který s názory prezidenta souhlasí, ale i ten, který s nimi nesouhlasí, aby to mohl říci jeho volič i nevolič.

Toho může prezident dosáhnout poměrně snadno tím, že vůči všem přistupuje se stejným respektem, bez ohledu na to, zda s ním souhlasili, či nesouhlasili, zda ho podporovali, či nepodporovali.

Výrazně takový postoj může dát najevo zejména při udělování státních vyznamenání tím, že je propůjčuje výlučně podle skutečných zásluh za stát, a nikoli za podporu své osoby či podle osobních sympatií.

Otázkou nyní je, co dělat, když se prezident nechová jako sjednocovatel společnosti, ale jako ten, kdo okázale dává najevo své pohrdání těmi, kdo jej nevolili, jako ten, kdo zesměšňuje lidi odlišných názorů a odměňuje jenom své přátele. Je možné s takovou osobou v čele udržet či obnovit jednotu politického národa?

Respekt k Ústavě

Při hledání odpovědi na tyto otázky je užitečné rozhlédnout se trochu po okolí. V Německu v posledních letech prezidenti sjednocující roli plnili celkem bezchybně.

Rakouské prezidentské volby byly vypjaté, ale po nich si nový prezident dává záležet na tom, aby bylo vidět, že je pouze první mezi rovnými. Byl zachycen na fotografii, jak jede do práce tramvají.

Převzato z Plusu

I polský prezident v nedávném sporu o justici spíše mírnil konflikt. Nu a prezident Kiska si svou otevřeností získal respekt nejen na Slovensku, ale i u nás.

Horší to mají s prezidentem Donaldem Trumpem v USA. I on je obviňován z toho, že rozděluje společnost a že vyhrocuje konflikty do krajnosti. Naposledy dopustil, že kvůli jeho sporu s demokratickou většinou ve Sněmovně reprezentantů, šlo o výstavbu hraničního plotu, nedostávali po týdny výplatu vládní úředníci.

Mnoha lidem to vadí, ale stát se chováním prezidenta nehroutí. Tím, co drží pohromadě Američany jako jeden politický národ, totiž není prezident, ale ústava. Někteří to nazývají ústavním patriotismem. A právě ten by nás měl inspirovat.

Pro obnovu národní jednoty není řešením návrat k etnickému nacionalismu, a už vůbec ne ke kmenové mentalitě, která se velké národní MY snaží zformovat na nenávisti k druhým.

Tato stadia jsme překonali nebo alespoň měli překonat v okamžiku, kdy jsme si vydobyli národní samostatnost. Politicky dospělí lidé přece jednotu politického národa nemusí opírat o osobu prezidenta, ale mohou ji nezávisle na něm budovat na respektu k ústavě a k hodnotám, na nichž je založena.

Daniel Kroupa Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít