Umožňuje mu to prý článek ústavy, který říká, že po třech neúspěšných pokusech o sestavení vlády prezident pouze MŮŽE rozpustit sněmovnu, nikoli že by to MUSEL udělat.

Text je převzatý z Českého rozhlasu Plus

Zeman je na svůj nápad patřičně hrdý. „Jsem člověk, který Ústavu používá tvůrčím způsobem,” prohlásil doslova. S tím lze částečně souhlasit.

Jenže je třeba dodat, že existuje podstatný rozdíl mezi použitím a zneužitím. A Zemanův postup spadá spíš do druhé kategorie. K samotnému principu fungování liberální demokracie přeci patří, že dlouhodobě může vládnout jen kabinet s důvěrou, takže pokud si někdo hraje s myšlenkou, že důvěra je vlastně zbytečná, dostává se zcela mimo demokratické hřiště.

V Zemanově podání už nejsou zřejmě „idiotské“ jen ústavní zvyklosti, ale pravděpodobně i samotné principy, na kterých je založen demokratický právní stát.

Miloš Zeman to samozřejmě interpretuje jinak. Tvrdí, že jediný, kdo má nárok vládnout, je vítěz voleb a je úplně jedno, jak to udělá. „Jsem ten poslední, kdo by se snažil mluvit do toho, jaká vláda to bude – s důvěrou, bez důvěry, koaliční. Ať si to rozhodne vítěz voleb,“ prohlásil prezident. To je nebezpečný nesmysl.

Politická životnost kreativce

Vítěz voleb není žádný automatický samovládce, který si může dělat, co chce. Vládnout má ten, kdo si vyjedná takovou či onakou podporu – buď koaliční vládu, nebo toleranci pro menšinový kabinet. A to proto, že vláda má reprezentovat skutečně většinu voličů, ne jen necelých 30 procent, jako v případě, kdy by v Česku vládl Babiš bez důvěry sněmovny s posvěcením Miloše Zemana.

Je samozřejmě jasné, proč Miloš Zeman kreativně umetá cestu Andreji Babišovi. Chce si pojistit jeho podporu v nadcházejících prezidentských volbách a následně ho propojit s vlastní politickou agendou. Pokud budeme pojímat politiku jen jako mocenský zápas, či mocenskou hru, dá se to pochopit. Tragické ovšem je, že Zeman v téhle hře neváhá jít za všechny dosud myslitelné hrany.

Prezident to samozřejmě vidí naopak jako pozitivum. V TV Barrandov řekl, že každý úspěšný člověk se někdy pohyboval na nějaké hraně. „Někdo byl za překročení hrany upálen a teď se jim stavějí pomníky,“ řekl doslova.

Jestli tomu správně rozumím, tak se prezident snaží ze sebe udělat málem Jana Husa. Jenže ve skutečnosti Miloš Zeman není tím, kdo je upalován, ale tím, kdo zakládá oheň. A to, co hoří, jsou zásady fungování liberální demokracie.

Je proto dobře, že se proti možnosti, že by prezident Zeman nechal záměrně vládnout Andreje Babiše bez důvěry delší dobu, postavil předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský. Dobře, že nezávislý Ústavní soud máme. A doufejme, že situace nedojde tak daleko, že ho političtí aktéři nebudou ochotni respektovat.

Je tady ovšem ještě jeden, bytostně demokratický způsob, jak se k ústavní „kreativitě“ Miloše Zemana vyjádřit. V lednu máme prezidentské volby a komu se Zemanův postup nelíbí, může to dát příslušným způsobem najevo. Politická kreativita je přirozeně limitována především politickou životností kreativce. A Miloš Zeman v tomto ohledu není výjimkou.

Petr Honzejk Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít