Volba českého prezidenta obnažila alarmující propast mezi centrem a periferií

Prezidentské volby v plné míře obnažily nejeden rozkol rozdělující českou společnost po sociální, ekonomické a kulturní linii. Mezi pomyslným centrem symbolizovaným Prahou, několika dalšími většími městy a periferií, již charakterizují polistopadovou transformací opomíjené Sudety, zeje hluboká propast, kterou mnozí z nás nechtěli vidět, či dokonce tvrdili, že vůbec neexistuje.

Komentář Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Prezident Miloš Zeman a bývalý předseda Akademie věd Jiří Drahoš se spolu utkají ve druhém kole přímé volby hlavy státu. | Foto: Pražský hrad/Milan Kammermayer, Reuters | Zdroj: koláž iRozhlas.cz

Chceme-li skutečně pochopit, proč domněle antielitářský Miloš Zeman dokázal oslovit nespokojené a frustrované voliče a obhájit svůj mandát, přestože jde o politika jednoznačně svázaného s polistopadovým establishmentem, nemůžeme se spokojit s povrchními odsudky a lacinými urážkami Zemanova elektorátu. 

Česká demokratická politika selhává. Lidé volí z protestu

Číst článek

Tito lidé mají mnohdy oprávněný pocit, že jejich hlas je vzdálenou Prahou oslyšen, zatímco věří, že prezident Zeman, který celých pět let pilně navštěvoval nejodlehlejší kouty České republiky, jim naslouchá a snaží se jim pomoci.

Paradoxy prezidentských voleb

Je to věru ďábelský paradox, neboť kandidát opomíjených a nemajetných drtivě zvítězil v obcích nejvíce zasažených exekucemi, přestože se vymezuje proti oddlužování obětí dluhové spirály, a za jeho vlády dokonce vznikl exekuční řád. Miloš Zeman se vyslovil pro placení poplatků v nemocnicích, řka, že stovka denně přece nikoho nezabije, aniž by odradil sociálně slabé a důchodce.

Prezident Zeman pomáhá podnikatelům v exportu. Ale jen svým vyvoleným

Číst článek

Stručně řečeno: podstatná část Zemanova elektorátu volila proti svým zájmům, leč tento trend lze pozorovat i ve Spojených státech, kde před rokem prostořeký magnát triumfálně vstoupil do Oválné pracovny. 

Staronový prezident je však rétorickým mistrem, jehož zrádné kouzlo spočívá v jednoduché, byť zhoubné symbolice. Dokáže mistrně operovat se slovy jako zdatný chirurg se skalpelem, přičemž se vymezuje proti imaginárním hrozbám a slibuje vzdušné zámky.

A přitom vůbec nezáleží na tom, že jeho pravomoci jsou limitovány Ústavou. Jenže Miloš Zeman se stal hromosvodem hmatatelné frustrace a zloby, jež v české společnosti dlouhodobě rezonují a které je nutno adresně a neodkladně řešit.

Sláva vítězi, čest poraženému

Číst článek

Na druhé straně Zemanův vyzyvatel byl pro mnohé voliče značně nečitelnou a bezkrevnou osobností bez vlastního úsudku a jasně formulované strategie. Neschopnost Jiřího Drahoše a jeho týmu přesvědčivě oslovit voliče je smutnou vizitkou české společnosti, jež nedokáže vygenerovat silnou politickou osobnost, která by dokázala Zemana porazit - a to navzdory četným kontroverzím lemujícím jeho politickou kariéru. Přitom by stačilo málo: strhnout prezidentovu antielitářskou masku a ukázat jej v pravém světle.

Dospěli jsme na rozcestí, kde očividně chřadnoucí prezident vědomě legitimizuje extrémní politické subjekty, aby dohrál svou poslední šachovou partii do zdárného konce a ukojil svou neutuchající touhu po pomstě. Bez ohledu na to, zda Miloš Zeman dokončí svůj druhý prezidentský mandát, jeho neblahé dědictví tu zůstane ještě dlouho poté, co Hrad opustí. Ať se nám to líbí, nebo nelíbí.

Daniel Veselý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme