Nepřesvědčil ani nerozhodnuté, co nepřišli, ba co více, volební účast klesla ještě blíže ke čtyřiceti procentům, takže převážná část Slováků k urnám vůbec nedorazila. To nesvědčí o revoluci, spíše o apatii. A tak možná paradoxně i ta vynesla Čaputovou do křesla první slovenské prezidentky. 

Nespokojenost sílící části veřejnosti s dosavadními způsoby vládnutí zejména strany Smer-sociálna demokracia dlouholetého premiéra Fica ležela na zemi a Zuzana Čaputová ji šikovně zvedla, když to neuměly dosud udělat jiné politické strany. Přesvědčila, že právě ona bude mluvčím a právě ve funkci prezidentky. 

Projevila v tom nečekaný politický talent, a ač bez jiných politických zkušeností, dokázala tuto část voličstva zcela sjednotit. Značnou roli v tom sehrálo bezprecedentní gesto kandidáta Mistríka, který odstoupil v její prospěch, a naopak neschopnost populistů se domluvit na jednom přesvědčivém a ne zcela klaunovském kandidátovi. 

Naděje na změnu

Síla prezidentky Čaputové bude tedy úměrná síle jejích podporovatelů znepokojených situací na Slovensku, která se dostala podle některých až k hranici mafiánského státu a ke srůstání špiček politiky s organizovaným zločinem. Je to určitě naděje na změnu, zajisté úměrná pravomocím prezidentky a její konkrétní autoritě a činům už přímo ve funkci. A nadějí také je, že do nejvyšší ústavní funkce přišla žena, což může povzbudit destrukci často ryze maskulinního politického systému.  

Druhou stranou naděje může být ale i slabost. Mnozí její podporovatelé jsou nyní v naprosté euforii a mají pocit, že právě nastal Armagedon jejich boje s druhou temnou stranou zla, byla přiložena obrovská náplast na všechny minulé křivdy, prohry a ponížení. Obdivně k ní vzhlížejí i čeští odpůrci prezidenta Zemana. 

Čaputová sama o boji dobra se zlem často mluvila, až byla kritizována za nekonkrétnost svého politického programu. A Čaputová také sama nyní varuje před přehnanými očekáváními, prezidentka nemůže měnit věci mávnutím kouzelného proutku. 

Jistě si musí uvědomovat, že případné odstavení dosavadního hegemona slovenské politiky, strany Smer, která nese spíše už jen formální označení sociálna demokracia, nemůže zvládnout prezidentka, ale pouze jen jiná demokratická politická síla. Možná ne náhodou přišlo opět na přetřes její možné založení odstupujícím prezidentem Kiskou.

Opozice v rozkladu

Sám Kiska je příkladem, že prezident toho opravdu mnoho nezmůže. Po pěti letech svého mandátu definuje stejné problémy jako na jeho začátku. 

Slovenská opoziční scéna je ale v podobném rozkladu jako česká a zoufale jí chybí osobnosti. Příklad kandidátky a nyní už designované prezidentky ale svědčí o tom, že to nemusí být zcela beznadějné, nemělo by to tak sice ve standardní demokracii být, ale jako zázrakem se může nějaká vyloupnout a zkušenosti získat za pochodu, když politickým stranám se takových osobností až zoufale nedostává nebo jsou už zdiskreditované. 

V této souvislosti je možná škoda, že Čaputové protikandidát Šefčovič po svém bleskovém exkurzu ve slovenské politice oznámil opět odchod z ní a návrat do Bruselu. I on se nakonec mohl na kultivaci stranické politiky podílet přímo tam, kde je to asi třeba nejvíce, v nejsilnější straně. Jenže je dost pravděpodobné, že na všechny strany rozzuřený předseda Fico by něco takového stejně nepřipustil.

Nyní bude mít tedy Slovensko možnost sledovat, v co se zvolení nové prezidentky proměňuje, zda-li v naději, nebo zklamaná očekávání. ​

Radko Kubičko Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít