Taková odpověď je logická. Nabízejí se ale i další. Jednak si partaje pamatují, jak dopadli jejich kandidáti před pěti lety. Sociální demokrat Jiří Dienstbier skončil čtvrtý. To by ještě nebylo zlé. Jenže štěpil samotnou stranu tak, že mu v kampani pomáhala pouze její část.

Text je převzatý z Českého rozhlasu Plus

Lidovecká uchazečka Zuzana Roithová byla šestá a občanský demokrat Přemysl Sobotka osmý čili předposlední. Karel Schwarzenberg sice postoupil do druhého kola, ale byl vnímaný spíš jako nezávislá osobnost než jako reprezentant TOP 09. 

Letos strany nechtěly plýtvat silami ani osobnostmi. Ostatně i ty by jen těžko dolovaly, ať už ve vlastních řadách, nebo mezi příznivci. Popularita politiky a stran je prostě tak nízko, že by adepti s partajní legitimací mohli být k smíchu. 

Šance byly připisovány jen hnutí ANO, kdyby nominovalo Martina Stropnického nebo Věru Jourovou. Svého oddaného ministra také nechával Andrej Babiš dlouho v nejistotě. Chvíli to vypadlo tak, chvíli jinak, ale nakonec zvítězil kalkul. Překryv voličů ANO a Miloše Zemana se Babišovi hodí, navíc si oba politici pravidelně prokazují vzájemné službičky. 

Zvláštní důvod držet se stranou měly ODS a ČSSD. Chtít, aby se interní proudy shodly na jednom jméně, byl nadlidský úkol.

Hezky to šlo pozorovat na rozpačitém přístupu občanských demokratů nejprve k zájmu senátora Jaroslava Kubery o prezidentský post, a poté, co zařadil zpátečku, v přístupu k Mirku Topolánkovi. Část straníků mu spontánně fandila, část skřípala zuby. Nechuť k Topolánkovi dal najevo zejména poslanec Václav Klaus ml. 

Nutkání zasahovat do každodenní politiky 

Sociální demokraté zase tak dlouho zvažovali vnitrostranickou anketu, až ji raději odpískali. Jejich špičky totiž strašilo, že se oranžoví opět štípnou na vztahu k Miloši Zemanovi. Úplně stačí, jak rozdílně se k němu stavějí jednotliví poslanci, senátoři či hejtmani. 

Snad s výjimkou ČSSD a několika jedinců v ODS mají strany před druhým kolem po starostech. Stačí už se přihlásit buď k Miloši Zemanovi, nebo Jiřímu Drahošovi. Mnohé tak již učinily – jakoby si teď najednou začaly myslet, že na jejich doporučení záleží.

Není tomu tak. Personifikovaná volba prezidenta vede k občany k tomu, aby se rozhodovali podle vlastních kritérií, často vzdálených od politických priorit a pravo-levého členění. 

Úplně k popukání pak bude, až začnou sekretariáty bouchat šampaňské po druhém kole, leckdy jen proto, aby se vlichotily vítězi. Přitom jejich zadání by mělo být jiné. 

Jakkoliv je pravda, že prestiž partají je prachbídná, neměly by se s tím smiřovat, pokud se rovnou nechystají zavřít krám. Stranu dělá stranou snaha prosadit zájmy charakterizované programem a reprezentované důvěryhodnými osobnostmi. Ty mají být vysílány do různých typů voleb. Včetně volby hlavy státu.  

Vynechat ji znamená přiznat svoji slabost a kádrovou vyprahlost. Pestrá nabídka potenciálních stranických prezidentů by ještě důležitější než pro občany byla pro samotné partaje a jejich sebevědomí. Věděly by, že mají na tak vysokou hru odvahu i lidi. 

Kromě toho musejí počítat s rizikem, že ať už bude sedět na Hradě kdokoliv z kandidátů držících se před volbami od stran zpátky, po volbách s ním mohou zažít horké chvilky. Prezidentovo nutkání zasahovat do každodenní politiky včetně stranického života bývá silné. A ne každá strana se s takovou situací dokáže vyrovnat bez vyvádění psích kusů. 

Lukáš Jelínek Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít