Motivace dosluhující vlády je jasná. Eurozóna bude hrát klíčovou roli při formování „nové“ unie a určování její politiky.

Francouzský prezident Emmanuel Macron tento týden avizoval, že už jen čeká na zářijové německé volby (a znovuzvolení Angely Merkelové), aby přišel se svými reformními návrhy. Mezi nimi má být zřízení stálého ministra financí eurozóny nebo společného rozpočtu pro země platící eurem. Minimálně část jeho návrhů má podporu kancléřky a Evropské komise.

Dobře obeznámení diplomaté v Bruselu tvrdí, že to byl slovenský premiér Robert Fico, kdo svému českému protějšku „vysvětlil pár věcí“. Bohuslav Sobotka následně ohlásil, že bude chtít pro Česko status pozorovatele při jednáních euroskupiny. Naší zemi to má umožnit získávat informace z eurozóny z první ruky, aniž by musela přijmout společnou měnu, a přítomnost zástupce nečlenské země má setřít rozdíly mezi těmi, kdo euro používají, a těmi, kdo si ponechali národní platidlo.

Z dosavadních vyjádření Macrona a přizvukování dalších klíčových hráčů je ale zřejmé, že se tento příkop v budoucnu nejspíš ještě zvětší. A kdo bude chtít mít nějaké slovo a vliv, bude muset sedět u hlavního stolu, nikoli na bidýlku. Pozorovatelský status tak Česku může pomoci – cyklistickou terminologií – udržet hlavní peloton na dohled, plné členství v eurozóně ale nenahradí, jak si premiér slibuje. Při současném antagonismu většiny politické reprezentace vůči společné evropské měně mu ovšem nic lepšího nezbývá.

Mezi unijními státy, které neplatí eurem a nemají na jeho přijetí dojednanou výjimku, přitom asi není lépe připravenou zemí na vstup do eurozóny než právě Česká republika. Současný kabinet to zásadní rozhodnutí, kdy do ní vstoupit, ale přehodil na svého nástupce a v debatách o společné měně mají dlouhodobě navrch její odpůrci, strašící povinností platit za Řeky jejich dluhy.

Skutečnost je přitom taková, že i kdyby Česko vstoupilo do eurozóny k nejbližšímu možnému datu, záchranný program pro Atény už bude nejspíš dávno uzavřený. Z politického hlediska pak není lepším příkladem výhodnosti členství v eurozóně než bývalý federální bratr Slovensko. Bratislava přežila s eurem bez vážnějších následků turbulentní časy globální i řecké krize a dnes je její ministr financí žhavým kandidátem na vedení toho orgánu, kde by Česko bylo rádo aspoň za diváka.

Spíš než o fakta ale jde v tuzemské eurodebatě o emoce, a ty hrají prim i v otázce eura. Rozhodnutí o termínu jeho přijetí proto nelze realisticky očekávat ani po blížících se volbách. Při vstupu do Evropské unie se přitom Česká republika zavázala, že euro dříve nebo později přijme. Momentálně se nicméně zdá, že čeští politici dělají vše proto to, aby to bylo později nebo raději nikdy.

Otázkou je, jak to bude s oním polovičatým řešením v podobě pozorovatelského statusu. Podle informací Českého rozhlasu z nejvyšších pater euroskupiny by se ministři případnou českou žádostí mohli zabývat nejdříve před koncem roku. V Česku už bude po volbách a nelze vyloučit, že k moci budou směřovat strany, které jakékoli zahrávání si s eurem rezolutně odmítají. I tento pokus, jak neztratit aspoň kontakt s hlavním proudem v unii, by tak mohl přijít vniveč. A pak už nám nezbyde, než se jenom koukat…

Filip Nerad Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít