Komplex kanceláří, apartmánů a hotelu Watergate se nachází zhruba 20 minut chůze od Bílého domu a jen o kousek dál od Trumpova hotelu. Je to lehká procházka ulicemi Washingtonu s hezkým závěrem u řeky Potomac.

Není známo, zda tam Donald Trump někdy byl, a těžko mu to mít za zlé. Na samotných budovách není mnoho zajímavého a v sobotu ráno 17. června 1972 se tam nechtělo ani Bobu Woodwardovi.

Devětadvacetiletý novinář deníku Washington Post tehdy dostal telefonát o vloupání se do místní kanceláře Demokratické strany a tak nějak doufal, že podobné novinářské "obíhačky" má už za sebou. 

Záhy se ukázalo, že tak úplně obyčejná "obíhačka" to není a Woodward spolu s kolegou Carlem Bernsteinem následnou aférou Watergate změnili svou kariéru, dějiny svého deníku i celé země.

Ve stručnosti lze Watergate shrnout následovně: u pětice lupičů, kteří se v roce 1972 vloupali do kanceláře Demokratické strany, se velice rychle ukázalo propojení na republikánský Výbor pro znovuzvolení prezidenta Richarda Nixona a časem i na Bílý dům.

Provalila se existence tajného fondu, ze kterého byl financován „ratfucking“ (snaha ztížit demokratům volby falešnými dopisy, protesty nebo rušením rezervovaných sálů) a také to, že prezident Nixon si tajně nahrával rozhovory a o předvolebních čachrech svých podřízených věděl.

Co se politických skandálů týče, měla Watergate všechno – od špionů a tajných plánů, které vznikaly na nejvyšších místech až po skryté informátory. Jediné, co jí vždy tak trochu chybělo, byl smysl. Richardu Nixonovi zajistilo druhý termín v Bílém domě nevídaně hladké vítězství v 49 státech a nejspíš by ho získal i bez zákulisních praktik. Místo toho ho jeho potřeba zajistit si vítězství za každou cenu o funkci v konečném důsledku připravila.

Mnoho z těch, kteří dnes o Watergate mluví nebo píšou, vidí závěr Trumpovy politické kariéry podobně. Trump čelí několik měsíců podezření, že jeho volební tým uzavíral zákulisní dohody s lidmi napojenými na ruskou vládu a nedávno zveřejněné e-maily jeho syna posunuly celou kauzu na dosah prezidenta. Pokud ale Watergate o dnešku a problémech Trumpa něco vypovídá, pak je to to, že jeho konec je daleko.

Fontány dezinformací 

Aféra Watergate „odstartovala“ 17. června 1972. Richard Nixon rezignoval 9. srpna 1974. Dva roky mezi tím popsali Woodward a Bernstein v knize Všichni prezidentovi muži. Ta přibližuje dlouhé měsíce telefonování, klepání na dveře a snahy dozvědět se cokoliv od lidí, z nich velká část se kvůli tomu, o jak vysokou politiku šlo, bála mluvit. Kniha také může vysvětlit, proč se nynější informace o setkáních Trumpova okolí se zajímavými Rusy objevují po kouscích a proč mnohé americké deníky odkazují na vysoké počty anonymních zdrojů.

Watergate se také odkrývala postupně, chvílemi i v článcích, které už nevydaly ani na titulní stranu novin. Útržkovité informace, které Woodward a Bernstein publikovali, ale často vedly k dalším lidem, kteří je posouvali o něco dál.

Spousta z nich nebyla ochotna vzít na sebe riziko a poskytnout novinářům informace. Byli ale ochotni anonymně potvrdit nebo vyvrátit informace, které si novináři dokázali najít jinde.

Svou předlohu v kauze má i zuřivě se bránící Bílý dům a jeho spolupracovníci ve Výboru pro znovuzvolení prezidenta. Texty deníku byly označeny za „sbírku absurdit“, zdroje za „fontány dezinformací“.

Tiskové konference nebyly o moc lepší. Na jedné z nich mluvčí Bílého domu odmítl v průběhu 30minutové konference 29krát mluvit o článku, který Washington Post publikoval, jindy deník nařkl z mizerné žurnalistiky.

Donald Trump nedávno vyměnil šéfa FBI a v rozhovoru přiznal, že není spokojený se svým ministrem spravedlnosti kvůli tomu, že odmítl dohled nad vyšetřováním ruského vlivu. Jeho předchůdce Richard Nixon kdysi vyhodil speciálního státního zástupce Archibalda Coxe, který vyšetřoval Watergate.

Úvaha o tom, že by celý skandál mohl mít nějaký dopad na prezidenta, nebo ho dokonce zbavit funkce, se ale neobjevovala velice dlouho. To, že se o impeachmentu mluví v podstatě už od Trumpovy inaugurace, není nevyhnutelně znakem toho, že by se blížil.

První oficiální žádost o započetí tohoto řízení podal 12. července demokratický politik Brad Sherman. Sám ale přiznal, že nečeká její úspěch. Místo toho doufá, že vyvine tlak na Bílý dům, aby víc kontroloval své „nekontrolovatelné impulzy“.

Vidět Trumpa, jak mává fotografům při poslední cestě do vrtulníků tak, jak to kdysi udělal Nixon, by nejspíš chtělo hodně demokratů. Místo toho ale zevnitř strany zaznívají zprávy o politicích, kteří se snaží řeči svých kolegů o impeachmentu spíš krotit.

Obávají se, že bez dostatečných důkazů by tato snaha byla vnímána jenom jako politický boj, a ne nevyhnutelnost pro zemi, kterou by dokázala podpořit i část republikánů.

Richard Nixon bojoval počátkem 70. let do posledního dechu a své křeslo opustil až poté, co mu přímé důkazy (v tomto případě nahrávka prezidentova hlasu, již se předtím snažil zatajit) neumožňovaly učinit nic jiného. Aby k tomu došlo, musely proběhnout dva roky plné úmorného pátrání na straně novinářů i úřadů.

Donald Trump se tak brzy nikam nechystá.

Eva Mošpanová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít