Proč mají mít i ekonomičtí migranti právo být na návštěvě

Khaled pracoval v syrském Aleppu jako automechanik v dílně svého budoucího tchána. Jednou přišel domů z práce a nenašel na sídlišti dům, v němž rodina bydlela. Zničila ho bomba. Na místě potkal jen sestru Miriam, ale otec, matka, další sourozenci a celá rodina jejich strýce zahynuli. V té chvíli se bratr a sestra rozhodli, že utečou z rodné Sýrie.

Komentář Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Uprchlíci ve frontě na jídlo (ilustrační foto) | Foto: Reuters

Khaled si půjčil šest tisíc dolarů od svého šéfa a vyrazil s Miriam pryč z Aleppa. Známý je dovezl na hranci s Tureckem, kde měli štěstí – při přechodu nenarazili na hlídku. Pak je pašeráci za tři tisíce dolarů dopravili na pobřeží Egejského moře a člunem do Řecka. Odtud šli – spolu s desítkami tisíc lidí ze Sýrie, Iráku, Afghánistánu a dalšími pěšky přes Makedonii a Srbsko k maďarským hranicím, které se právě zavíraly.

Khaled se ještě dostal dál, ale jeho sestra se ztratila. Další dva měsíce ji marně hledal v táborech v Maďarsku, Slovinsku, Rakousku a Německu.

'Nikdo nás nechce vidět'

Imigrační úřednice ve Finsku, kde Khaled své putování ukončil, se později ptala, jak se mu podařilo přecházet tolikery hranice, aniž by ho chytili.

„Nikdo nás nechce vidět,“ odpověděl Khaled, jedna ze dvou hlavních postav filmu Druhá strana naděje finského režisére Akiho Kaurismäkiho (v kinech od minulého čtvrtka).

Uprchlíci | Foto: Fotobanka Pixabay | Zdroj: Pixabay

Syřan z Aleppa skončil v Polsku (o Česku není v jeho příběhu ani zmínka), kde se více méně omylem ocitl na nákladní lodi, která ho dopravila do Finska. Tam požádal o azyl – neúspěšně. Úřady dospěly k závěru, že situace v Sýrii není natolik nebezpečná, že by Khaled potřeboval ochranu, status uprchlíka - ačkoliv právě v té době dopadaly bomby na nemocnici v Aleppu, hlášeno bylo 27 obětí, z toho pět dětí. Verdikt pro Khaleda zněl: hned druhý den letecký přesun do Turecka a dál na syrsko-tureckou hranici.

Režisér, který za Druhou stranu naděje dostal cenu za režii na letošním Berlinale, nedávno v rozhovoru pro Hospodářské noviny řekl: „Když přišli uprchlíci do Finska, Norska či Švédska, lidé k nim byli vlídní. Ale finská vláda se jich snažila zbavit, jak jen to šlo, pohybuje se na hraně toho, co jí umožňují mezinárodní dohody. A bude-li v tom pokračovat, spálím svůj finský pas.“

Co na to Kant

S migrační krizí si přinejmenším od léta 2015 v Evropě nevědí rady politici, jednotlivé státy, ani mezinárodní organizace. Stala se tématem voleb, vášnivých diskusí i výjimečných činů (od útoků na utečence po konkrétní dobrovolnickou pomoc). A vyvolala těžká dilemata typu: vítat - nevítat; porušovat pravidla (EU, mezinárodní právo) – neporušovat; uprchlíky ohrožené na životě brát – ekonomické utečence nebrat.

'Uprchlíky vítáme, město je potřebuje,' říká starosta Palerma. Za pomoc migrantům ho ocenil i papež

Číst článek

Jedni citují Immanuela Kanta (O věčném míru), který hájí „právo cizince, aby s ním při pobytu na půdě někoho druhého nebylo nakládáno jako s nepřítelem. Domácí může cizince odmítnout, pokud se to obejde od cizincovy záhuby; pokud se však cizinec chová na jeho půdě přátelsky, nelze s ním nakládat jako s nepřítelem. To, na co si cizinec může činit nárok, není právo hosta (k tomu by bylo třeba zvláštní dobročinné smlouvy, která by jej na jistý čas učinila spoluobyvatelem domu), nýbrž právo na návštěvní, tj. právo příchozího nabídnout se za společníka.

Toto právo náleží všem lidem díky jejich právu na společné vlastnění zemského povrchu, na němž, protože je kulovou plochou, se nemohou rozptýlit donekonečna. Nakonec se tu přece jen musí snášet vedle sebe, přičemž žádný člověk nemá původně víc práva být na nějakém místě Země než jiný člověk.“ (Napsáno v roce 1795!)

Jiní stejně zapáleně a nebanálně argumentují bezpečnostními, civilizačními a dalšími riziky, která přijímání migrantů té které zemi přináší.

Pomáhat, nebo zemřít

Kaurismäki se navýsost umělecky, ale nepokrytě řadí mezi vítače, na Berlinale vyjádřil obdiv Angele Merkelové, a o filmu poznamenal: „Filmem Druhá strana naděje se snažím co nejvíce otřást vyhraněným pohledem Evropanů na uprchlíky buď jako na ubohé oběti, nebo jako na arogantní ekonomické imigranty, kteří zaplavují naše země, jen aby nám ukradli práci, ženy, domovy a auta.“

Khaledovi nakonec z bezvýchodné situace pomůže jedna finská úřednice a jeden bohabojný občan. Víc o filmu nebudeme prozrazovat případným příštím divákům, snad jen že je strhující i vtipnou oslavou lidské solidarity. Kaurismäki na to téma v už zmíněném rozhovoru řekl: „Celý život vyprávím tentýž příběh. Solidarita znamená, že vám záleží na lidech. A pokud vám nezáleží na někom – na komkoliv – v nouzi, můžete klidně rovnou umřít.“

Petr Šabata Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme