Občanské protesty. Má se dělat politika na ulici nebo v Parlamentu?

Veřejné protesty v ulicích a na náměstích vyvolávají občas spory o povaze demokracie. Jedni je považují za oprávněný projev veřejného mínění, kterým občané dávají najevo svůj nesouhlas s politikou vlády či parlamentu a politikům poskytují příležitost korigovat chyby, kterých se dopouštějí. Aktivita občanů je, z jejich hlediska, pozitivním jevem a obohacuje demokracii.

Tento článek je více než rok starý.

Komentář Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Lidé přišli demonstrovat na Staroměstské náměstí

Lidé přišli demonstrovat na Staroměstské náměstí | Foto: Tomáš Vodňanský | Zdroj: Český rozhlas
Přehrát

00:00 / 00:00

Daniel Kroupa: Občanské protesty

Druzí, i když nezpochybňují právo protestovat, namítají, že místem, na kterém se má provádět politika, není ulice, ale Parlament a ten, kdo s jednáním vlády nesouhlasí, má založit politickou stranu, získat dostatek hlasů ve volbách a pak může politiku měnit.

Manifestace a demonstrace jsou nezdravým jevem, který narušuje demokracii a řádný výkon vládnutí. Navíc jsou takové akce zbytečné, protože stejně nemohou nic změnit. Ovlivnit mohou jenom špatné politiky, kteří namísto toho, aby se řídili svými závazky a sliby voličům, podléhají jenom výkyvům veřejného mínění. Jsou tyto dva pohledy opravdu tak neslučitelné?

Aby bylo jasno, mluvíme o protestech nenásilných s požadavky proti konkrétní politice, nikoli o útocích proti demokratickým základům státu a proti ústavním principům. Proti těm násilným má pochopitelně stát podle zákona zakročit.

V zájmu všeho lidu

Skutečnost, že máme parlamentní demokracii, zajisté znamená, že základní politická rozhodnutí mají činit volení zástupci v parlamentu. Každý z nich byl zvolený na základě určitého volebního programu a má závazek jej plnit.

Má povinnost hledat možnou shodu s ostatními poslanci, zvolenými podle svých volebních programů a teprve tam, kde vzájemný konsenzus není možný, je nutné rozhodovat hlasováním. Někteří si to vykládají tak, že jejich povinností je hájit pouze zájem svých voličů.

To je však nepřesné a zavádějící. Svůj mandát totiž zvolený poslanec či senátor získává podle ústavy teprve na základě poslaneckého slibu. V něm se ale zavazuje, že svůj mandát bude vykonávat v zájmu všeho lidu. Nehájí tedy zájem pouze svých voličů proti zájmům ostatních, ale především zájem obecný s tím, že dbá na to, aby se při jeho hledání uplatnil i zájem těch, kteří jej zvolili.

Abychom byli konkrétní, uveďme příklad. Obecným zájmem státu je mimo jiné i nezávislost justice. Orgány činné v trestním řízení, policie, státní zastupitelství, soudy mají postupovat nestranně a každému měřit stejným metrem. Stane-li se, že se politici snaží využít svého mocenského postavení k tomu, aby činnost těchto orgánů ovlivňovali ve svůj prospěch, jednají proti tomuto obecnému zájmu.

Důsledky takového jednání se dotýkají každého občana, protože každý, kdo se dostane do sporu s mocnými, se může stát obětí nespravedlivého rozhodnutí pokřivené justice. Každý občan v takovém případě, dokonce i v případě pouhého podezření, že politici zasahují do výkonu spravedlnosti, má nejen právo ale i dobrý důvod pozdvihnout svůj hlas na veřejnosti. Je jedno, jestli se ozve ve sdělovacích prostředcích, na ulici nebo na náměstí. Je to on, kdo v tomto případě jedná v zájmu všeho lidu.

Daniel Kroupa Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme