Občanské protesty. Má se dělat politika na ulici nebo v Parlamentu?

Veřejné protesty v ulicích a na náměstích vyvolávají občas spory o povaze demokracie. Jedni je považují za oprávněný projev veřejného mínění, kterým občané dávají najevo svůj nesouhlas s politikou vlády či parlamentu a politikům poskytují příležitost korigovat chyby, kterých se dopouštějí. Aktivita občanů je, z jejich hlediska, pozitivním jevem a obohacuje demokracii.

Komentář Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Lidé přišli demonstrovat na Staroměstské náměstí | Foto: Tomáš Vodňanský | Zdroj: Český rozhlas
Přehrát

00:00 / 00:00

Daniel Kroupa: Občanské protesty

Druzí, i když nezpochybňují právo protestovat, namítají, že místem, na kterém se má provádět politika, není ulice, ale Parlament a ten, kdo s jednáním vlády nesouhlasí, má založit politickou stranu, získat dostatek hlasů ve volbách a pak může politiku měnit.

Manifestace a demonstrace jsou nezdravým jevem, který narušuje demokracii a řádný výkon vládnutí. Navíc jsou takové akce zbytečné, protože stejně nemohou nic změnit. Ovlivnit mohou jenom špatné politiky, kteří namísto toho, aby se řídili svými závazky a sliby voličům, podléhají jenom výkyvům veřejného mínění. Jsou tyto dva pohledy opravdu tak neslučitelné?

Aby bylo jasno, mluvíme o protestech nenásilných s požadavky proti konkrétní politice, nikoli o útocích proti demokratickým základům státu a proti ústavním principům. Proti těm násilným má pochopitelně stát podle zákona zakročit.

V zájmu všeho lidu

Skutečnost, že máme parlamentní demokracii, zajisté znamená, že základní politická rozhodnutí mají činit volení zástupci v parlamentu. Každý z nich byl zvolený na základě určitého volebního programu a má závazek jej plnit.

Má povinnost hledat možnou shodu s ostatními poslanci, zvolenými podle svých volebních programů a teprve tam, kde vzájemný konsenzus není možný, je nutné rozhodovat hlasováním. Někteří si to vykládají tak, že jejich povinností je hájit pouze zájem svých voličů.

To je však nepřesné a zavádějící. Svůj mandát totiž zvolený poslanec či senátor získává podle ústavy teprve na základě poslaneckého slibu. V něm se ale zavazuje, že svůj mandát bude vykonávat v zájmu všeho lidu. Nehájí tedy zájem pouze svých voličů proti zájmům ostatních, ale především zájem obecný s tím, že dbá na to, aby se při jeho hledání uplatnil i zájem těch, kteří jej zvolili.

Abychom byli konkrétní, uveďme příklad. Obecným zájmem státu je mimo jiné i nezávislost justice. Orgány činné v trestním řízení, policie, státní zastupitelství, soudy mají postupovat nestranně a každému měřit stejným metrem. Stane-li se, že se politici snaží využít svého mocenského postavení k tomu, aby činnost těchto orgánů ovlivňovali ve svůj prospěch, jednají proti tomuto obecnému zájmu.

Důsledky takového jednání se dotýkají každého občana, protože každý, kdo se dostane do sporu s mocnými, se může stát obětí nespravedlivého rozhodnutí pokřivené justice. Každý občan v takovém případě, dokonce i v případě pouhého podezření, že politici zasahují do výkonu spravedlnosti, má nejen právo ale i dobrý důvod pozdvihnout svůj hlas na veřejnosti. Je jedno, jestli se ozve ve sdělovacích prostředcích, na ulici nebo na náměstí. Je to on, kdo v tomto případě jedná v zájmu všeho lidu.

Daniel Kroupa Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme