Jednoduchý recept na složitý splín

Pandemie proniká čím dál tím víc do psychiky lidí. Existenční potíže, ztráta kontaktů s ostatními a tíže navazujících problémů zanechává v duších Čechů negativní stopy. Vypovídá o tom nárůst zájmu o psychologickou pomoc od nástupu koronaviru do naší republiky, kdy jednotlivé poradny evidují zvýšený počet rozhovorů s terapeuty až o násobky dosud poskytované péče.

Komentář Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Psychologická poradna (ilustrační foto)

Psychologická poradna (ilustrační foto) | Foto: Fotobanka Profimedia

Rozvinulo se také online poradenství, které mnohým lidem vyhovuje proto, že by do čekárny psychologa nikdy nešli, protože by se před známými cítili jako slaboši, kteří si neumějí pomoci sami.

Přehrát

00:00 / 00:00

Iva Špačková: Jednoduchý recept na složitý splín

Je to zvláštní. Když krátkozraký člověk nosí brýle nebo paraplegik jezdí na vozíku, nikdo s tím problém nemá. Brýle i vozík jasně dokazují, že člověk pomoc potřebuje, a nikoho nenapadne těmto lidem radit – snaž se líp vidět a odhoď tu optickou berličku. Nebo nebuď slaboch a vstávej z toho vozíku.

Poraněná duše naopak vidět není, a tak je jednoduché říkat – nesmíš se litovat, prostě se víc snaž a něco dělej, aby ti bylo líp. Člověka, který se snaží ze všech sil a přes veškeré úsilí mu to nejde, taková hraběcí rada ještě více srazí. Je proto dobře, že online terapie existují a mohou tak předejít tragédiím, které by se bez toho, že se se svým trápením lidé někomu svěří, nikdy nestaly.

Tři z deseti lidí

Že má pouhé povídání obrovskou moc, jsem pozorovala už jako malá u nás doma. Vždy to probíhalo stejně. Někdo zazvonil, otevřely se dveře a za nimi stál ztrápený člověk. Táta se pokaždé otočil na mámu a řekl jí: „Renko, udělej nám prosím dvě kávy,“ a zavřel se s nešťastníkem v pokoji.

Za hodinu až dvě se dveře otevřely a vycházel z nich úplně jiný člověk – šťastný, uklidněný a rozesmátý.

Nechápala jsem to a myslela jsem si, že můj táta je čaroděj a umí dělat zázraky. Až po letech jsem se ho zeptala na to, jak to dělá. Podíval se na mě trochu smutně a řekl „Ivanko, já nedělám vůbec nic. Lidé jsou strašně osamělí a nemají s kým si povídat, takže já jen sedím a poslouchám.“

Nevěřila jsem mu tehdy, myslela jsem si, že mi nechce dát své know-how a trochu jsem se na něj zlobila.

Že měl pravdu, jsem plně pochopila až jako studentka na brigádě, kdy jsem v rámci telefonických průzkumů trhu zjišťovala různé „důležité“ věci… Například zda si lidé mažou čokoládovou pomazánku na chleba, či rohlík, jaký čaj pijí k snídani nebo zda si jeden sáček zalévají jednou, či dvakrát.

Ať jsem se ptala na cokoliv – v průměru tak tři z deseti lidí se mi do telefonu zhroutili, plakali a začali mi říkat, co je trápí. Mně, anonymní holce na telefonu, s níž neměli nic společného. Kontrast plytkých otázek a nejhlubších duševních bolestí, nejistot a strachů mě šokoval. Dokazoval to, že lidé jsou skutečně velmi osamělí a k úlevě jim mnohdy stačí si jen povídat.

Psycholog Zimbardo: Zlo je všude, tak dělám z lidí hrdiny. Aby byli dobří jako Havel

Číst článek

Jsem proto moc ráda, že jsou online poradny na vzestupu a pomáhají těm, kterým chybí tak málo, aby se znovu radovali ze života a mohli tak dělat šťastnými i ostatní. Jsem ráda, že se ukazuje, že mnoho bolestí může léčit pouhé vlídné slovo či pochopení.

Bylo by hezké, aby lidé, kteří tento jednoduchý „lék“ v podobě povídání nepotřebují, se mu podobně jako brýlím či vozíku nevysmívali, nebo ho neshazovali. Nevědomky tak totiž velmi ubližují.

Ještě lepší by pak bylo, kdyby ho lidem, kteří ho potřebují, sami podávali a jednoduše jim naslouchali. Svět by byl rázem mnohem lepší, plný „zázraků“.

Autorka je redaktorka Seznam Zprávy

Iva Špačková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme