Navíc, když už tam před ním byli zástupci řady jiných zemí, jejichž možnosti pomáhat Ukrajině jsou nesrovnatelně omezenější.

Přehrát

00:00 / 00:00

Robert Schuster: Olaf Scholz, kancléř, který by nejraději nechtěl být vidět

Ale už vlastní aranžmá Scholzovy cesty budilo rozpaky. Na Ukrajinu nejel sám, ale doprovázeli ho francouzský prezident Emmanuel Macron a italský premiér Mario Draghi. Celé to vzbuzovalo dojem, jakoby se německý kancléř za své další spolucestující, k nimž se v Kyjevě přidal ještě rumunský prezident Klaus Iohannis, skrýval. Třeba aby se vyhnul přímé kritice za nedostatečnou podporu ze strany Německa při dodávce konkrétních zbraňových systémů.

Německo to ovšem nedokázalo přesvědčivě vysvětlit, proč tomu tam bylo. Třeba, kvůli tomu, že německá armáda je po desetiletích škrtů v zuboženém stavu a nemá mnohdy kde brát. Avšak namísto toho, aby se Scholz celé záležitosti ofenzívně chopil a odůvodnil, mlčel a přenechal iniciativu jiným. Tím ale zároveň vzbudil dohady, zda to Německo myslí s pomocí Ukrajině vážně a naopak si náhodou nenechává otevřená zadní vrátka, aby si to úplně nerozházelo s Ruskem.

Obr uprostřed Evropy

Kancléř měl ale i světlé chvilky. Zde stojí za zmínku především jeho dnes už téměř legendární projev v parlamentu z konce února, za který mu upřímně tleskala i křesťanskodemokratická opozice.

Byl realistický, nejenom pokud jde o popis aktuální situace, ale vyvodil z ní rovněž nutnost investovat nebývalé prostředky do armády, včetně závazku dávat na obranu země každoročně dvě procenta hrubého domácího produktu. Z úst představitele sociálnědemokratické strany, která si zakládá na svých pacifistických tradicích, to bylo hodně nečekané.

Kdo si ovšem myslel, že Scholz po těchto slovech převezme v Německu hlavní iniciativu, musel být zklamaný. Kancléř se opět stáhnul, takže přenechal pole jiným, například ministryni obrany Christine Lambrechtové.

Tato politička nejenomže zjevně nemá žádný vztah k armádě. Ve věci dodávek zbraní pro Ukrajinu mlžila a více než jednou si protiřečila, takže jakoby vůbec nevěděla, co se v její působnosti děje. Zlí jazykové tvrdí, že jediným důvodem, proč Lambrechtová stále ještě ministerstvo vede, je, že je ženou, a její odvolání by Scholz před svými spolustraníky nedokázal obhájit.

Převzato z Plusu

Kancléřovo nemastně-neslané počínání v souvislosti s válkou na Ukrajině tak odkrývá něco, co je dlouhodobě charakteristické nejenom pro Scholze, ale bylo to příznačné i pro většinu jeho předchůdců v úřadě. Všichni totiž byli politickými vůdci v pravém slova smyslu pouze na chvilku, většinou v nějaké krizové situaci, z donucení, když už to jinak nešlo. V ostatních případech se spoléhali na jiné.

Těsně po sjednocení Německa to bylo ještě do určité míry pochopitelné. Obavy, že nově vzniklý obr uprostřed Evropy bude příliš dominantní, byly hodně rozšířené. Bylo dobré, že tehdejší německé vedení to mělo vždy na paměti. Avšak nejpozději po globální finanční krizi, potížích eurozóny a migrační krizi se čekalo, že Německo přijde s nějakou dlouhodobější vizí, jak dál. Ale nepřišlo. Namísto toho zůstávalo ve vleku jiných. Asi tak jako při kyjevské misi kancléře Scholze.

Autor je komentátor Lidových novin

Robert Schuster Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít