Rusy nikdo nezmění, ale hádat se s nimi nemá smysl

Ruští i světoví politologové se v posledních letech stále častěji zaobírají otázkou, jak si vlastně v mezinárodní politice stojí současné Rusko. Na jedné straně docela jistě přinejmenším od roku 2014 čelí mezinárodním sankcím a značné mezinárodní izolaci, na straně druhé jako by naopak dosahovalo svých dlouhodobých cílů a vracelo se do pozice supervelmoci, kterou muselo v 90. letech vyklidit.

Tento článek je více než rok starý.

Komentář Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Prezidenti Ruska a Francie – Vladimir Putin a Emmanuel Macron

Prezidenti Ruska a Francie – Vladimir Putin a Emmanuel Macron | Zdroj: Fotobanka Profimedia

Rusko se znovu dostává na světové výsluní.

S tureckým prezidentem Recepem Tayyipem Erdoganem si rozdělilo Sýrii. Přinutilo Kyjev k souhlasu s kremelskými podmínkami pro mír na východní Ukrajině. Prezident Vladimir Putin si na nedávný summit Rusko-Afrika nechal dopravit skoro celý černý kontinent.

Turecká invaze by těžko začala bez předjednání s Putinem, myslí si generál Petr Pavel

Číst článek

Ale především – v osobě francouzského prezidenta Emmanuela Macrona celá Evropa Ruské federaci otevírá svou náruč. Což to není důvod pro jásot, když se velmocenské instinkty staly hlavním zdrojem sebestvrzení naší nejvyšší státní moci? Pravda, jiné podobné zdroje nemáme.

A tak všemi zmíněnými okolnostmi inspirované kremelské vojště zplna hrdla volá: „Rusko se stává základním dodavatelem stability a bezpečnosti ve světě!“

To aspoň tvrdí známá a respektovaná ruská politoložka Lilija Ševcovová.

Problémy dobrodružství

Je tomu ale opravdu tak? Tady je nelítostná analýza zmíněné znalkyně ruské zahraniční politiky: Až Rusko obsadí ještě další strategické kóty mezinárodní politiky, narazí na klasický problém všech říší světových dějin, totiž jak vyválčený prostor udržet, ale ještě spíš zabředne do propletence mimořádně složitých, vzájemně souvisejících okolností.

Až bude samo litovat, že se do takových dobrodružství pouštělo.

A vskutku – zaplést se do krvavých jatek na Blízkém východě, odkud Američané spíše utíkají, je důkaz spíše nemoudrosti než racionálního strategického kalkulu. Pak je tu třeba ochota ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského akceptovat ruskou interpretaci Steinmeierova vzorce pro východní Ukrajinu.

Trpká ironie však tkví v tom, že pokud Zelenskyj tomuto svodu podlehne, nejspíš riskuje svůj vlastní Majdan. Totéž platí o otevřené náruči krasavce Macrona, který se Moskvu snaží využít pro průnik Francie k evropskému vůdcovství. Otázkou samozřejmě je, co z toho Rusko bude mít.

Putin nabízí obyvatelům Donbasu ruské pasy. Autobusem si pro ně denně jezdí stovky lidí

Číst článek

Resumé Lilije Ševcovové je zdrcující: „Ponižující není to, že si nás svět přestal vážit a už nám nevěří. Ponižující je, že jsme pro ten svět jen beznaděj, že je z nás unavený a už vlastně nestojí ani o konfrontaci s námi. Západní pragmatici spíše říkají: Rusy nikdo nezmění, ale hádat se s nimi nemá smysl. Budeme se naopak tvářit, že nás zajímají, a probírat s nimi plány, které se nikdy nenaplní. Hlavně aby nám neškodili.“ Tolik Lilija Ševcovová.

Zbývá tedy už jen otázka, zda této moudré a nanejvýš poučené dámě naslouchá taky někdo v Kremlu.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Libor Dvořák Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme