Zmíněné otřesy se přenáší i na Ruskou pravoslavnou církev a ohrožují i patriarchu Kirilla.

O právě skončených velikonocích sloužil Kirill tak trochu symbolicky sváteční liturgii ve zcela prázdném hlavním svatostánku země, tedy moskevském chrámu Krista Spasitele. A aby taky ne. Vždyť ho, jsa jako vždy poslušen světské moci, sám nechal uzavřít. (Což je nakonec v tak dramatické situaci, jako je ta současná, naprosto v pořádku.)

Jenže přesně ve stejnou dobu se mše sloužila i v Trojickosergijevském klášteře nedaleko Moskvy, tedy v místě, o němž se rádo mluvívá jako o „pravoslavném Vatikánu“. Tam bylo v hlavním chrámu plno, což se netýkalo jen jeho stálých obyvatel mnichů. Soudě podle online přenosu se totiž velikonočních bohoslužeb zúčastnil i značný počet obyčejných řadových věřících.

Patriarcha Ruské pravoslavné církve je ovšem v duchu historických tradic i představeným Trojickosergijevského kláštera, takže to najednou vypadalo, že konzervativní klášterní mniši svého „šéfa“ jednoduše ignorovali. Něčeho takového si nutně muselo povšimnout nejen vrcholné církevní duchovenstvo, ale pochopitelně i Kreml, který, jak už bylo řečeno, sám viditelně slábne a sám potřebuje nějakou spolehlivou oporu.

Pandemie zkrátka neukázala jen slabost putinského způsobu řízení země, o němž sám prezident mluví jako o „vertikále moci“. Přinesla i přímo katastrofální důsledky pro Ruskou pravoslavnou církev, která tak ráda a tak často koketuje s Kremlem.

Krach patriarchy

Nekonečná Kirillova pukrlata tímto směrem a ochota církevních hierarchů podporovat staronovou Putinovu ideologii, proklamující doslova sovětský velmocenský statut Ruska (jehož ovšem v současné době už v žádném případě nelze dosáhnout) by se nakonec nemusely vyplatit. Skoro odpudivě jistě působí především v očích politicky aktivní pravoslavné menšiny, reprezentované hlavně velkoměstskými vzdělanci a mladými lidmi.

Patriarcha Kirill zkrátka a dobře utrpěl krach, a to jak jako náboženský, tak i veřejný a de facto politický činitel. A zatímco současný ruský mocenský moloch pandemii v nějaké (zřejmě modifikované) podobě přežije, v případě patriarchově to tak jisté není.

Na druhé straně Kirillovy dnešní trampoty nejsou tak docela jeho vina. Sám Putin si už krátce po svém nástupu k moci před dvaceti lety uvědomil, že náhle zmizelé „komunistické náboženství“ je třeba něčím nahradit, a pro tento účel se instituce tak tradiční (a zároveň za předchozího režimu krutě pronásledovaná) jako pravoslavná církev zcela přirozeně nabízela.

Jak stát, tak církev na toto nové souručenství rády přistoupily. Pokud se to ale někomu vymstí, bude to právě církev a především její nejvyšší představitel patriarcha Kirill.

Libor Dvořák Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít