Skoro polovina Američanů je nakloněna tomu věřit, že Moskva zmanipulovala americké prezidentské volby v roce 2016. Mnoho Evropanů má zase podezření, že Kreml ovlivňuje veřejné mínění v jejich zemích a některá z předních západních médií tvrdí, že ruský prezident Vladimir Putin je nejvlivnějším politikem na světě.

Stín Sovětského svazu

Zatímco na začátku století Rusko lidé na Západě považovali za směs neúspěchu a banality, dnes se podle Krasteva pro mnohé stalo předobrazem světa budoucnosti.

„Upřímně řečeno, západní posedlost Ruskem nemůže vysvětlit ani ruská brutální anexe Krymu, ani jeho vojenské angažmá v Sýrii, ani agresivní vměšování do vnitřních voleb,“ tvrdí politolog.

Připouští, že Putinovo Rusko je vojenská velmoc a že Kreml předvedl ochotu užít sílu k dosažení svých cílů. Je ale prý potřeba pamatovat na to, že Rusko je mocnost spíše obrozující se než rodící se. Jeho moc a vliv jsou jen stínem moci a vlivu Sovětského svazu.

Rusko trpí nízkou porodností a jeho obyvatelstvo statisticky dosahuje střední délky života, která je skoro na úrovni té africké. Rusové sice mají světově jeden z nejvyšších podílů vysokoškolského vzdělání, ale současně nejnižší hodinovou produktivitu práce mezi průmyslovými zeměmi.

Země je navíc podle bulharského akademika prolezlá korupcí, a ačkoliv je prezident Putin silný vůdce, vyhlídky na to, co přijde po něm, jsou více než nejisté. Jak řekl současný předseda ruské Státní dumy Vjačeslav Volodin, „bez Putina Rusko neexistuje“.

Odpověď hledej v Dostojevském

Proč je tedy politická imaginace Západu Ruskem zaujata stejně nebo dokonce více než ekonomickým úspěchem a geopolitickými ambicemi komunistické Číny? A proč podobnou pozornost nevyvolává ani globální šíření radikální islamistické ideologie, případně „šílený“ severokorejský diktátor?

Jak Krastev soudí, odpověď můžeme najít v klasické ruské literatuře, v tomto případě v Dostojevského románu Dvojník. Je to příběh nižšího úředníka, který skončí v blázinci poté, co se setká se svým dvojníkem. Tedy mužem, který vypadá i mluví jako on, oplývá ale šarmem i sebedůvěrou, jež nešťastnému hlavnímu hrdinovi tolik scházejí. Onen dvojník se krok za krokem stává „jím“.

Text je převzatý z Českého rozhlasu Plus

Když přijde na Rusko, Západ se zřejmě cítí jako Dostojevského hrdina v přítomnosti svého dvojníka. Mezi románem a skutečností je ale prý podstatný rozdíl. Zatímco v Dostojevského knize dvojník vypadá jako osoba, kterou hrdina románu vždy toužil být, pro Západ je Rusko tím, kým by být nechtěl.

„Zatímco před několika lety viděla západní veřejnost Rusko jako stín přicházející z minulosti, dnes se tato země zdá být vyslancem z budoucnosti. To, co se v Rusku děje dnes, se může v západních zemích stát zítra,“ píše Ivan Krastev, autor úspěšné knihy After Europe (česky Po Evropě). 

Rusko je pro něj klasickým příkladem nedemokratického zřízení, fungujícího v institucionálním rámci demokracie, politického režimu, ve kterém se pravidelně konají volby, ale vládnoucí strana nikdy nepřijde o moc.

Je to prý režim, ve kterém jsou pravidelné „rádobysvobodné“ volby nástrojem, který občany vlivu zbavuje, místo aby jim ho poskytoval. Příběh ruských inscenovaných voleb proto názorně ilustruje, jak se instituce a praktiky, které původně občanům zaručovaly nezávislost na rozmarech nevypočitatelných vládců, dají změnit na iluzivní mašinérii, která občany v praxi zbavuje jakéhokoliv vlivu.

„Jak nám Putinovo Rusko ukazuje, sám fakt, že se v nějaké zemi konají volby a k moci přijde zvolená vláda, ještě neznamená, že je vyslyšen hlas voličů,“ má jasno autor článku.

Krize otevřené společnosti

Zároveň se ale ptá: nepřipomínají volby naplánované Kremlem volební procesy na Západě více, než si myslíme? I pluralitní hlasování v Evropě či Spojených státech jsou prý totiž ovlivněná manipulativní mocí peněz, poznamenaná rostoucí politickou polarizací společnosti a zbavená smyslu kvůli nedostatku skutečných politických alternativ. Neznamená tedy celosvětové šíření demokracie spíš než osvobození mas osvobození elit od voličů?

Dnešní ruská zkušenost pro Krasteva předznamenává rostoucí globální rozčarování klasickým ideálem otevřené společnosti. V jádru tohoto modelu leží liberalismus a víra v to, že otevřené hranice a svobodná výměna informací občany posilují a zlepšují jejich život.

Údajné pokusy Kremlu zasahovat do volebního procesu západních demokracií se – spolu s ohrožením v podobě migrantů – ale postupně staly hrozivou ilustrací odvrácené strany světa bez hranic.

Rusko navíc nabízí nejnápadnější příklad feudalizace a vnitřní roztříštěnosti státu v době globalizace a vzniku postpracovní společnosti. Různé mocenské složky uvnitř ruského státu – tedy ministerstva, policie nebo třeba prokuratura – sice ve vztahu k obyčejným občanům vypadají nesmírně mocné, ve skutečnosti ale většinu času bojují proti sobě navzájem, tvrdí politolog Krastev.

Dodává, že důvodem k soupeření obvykle je kontrola nad zdroji. Jednotlivé státní orgány totiž nemají žádnou opravdovou potřebu spolupracovat. Podobný vnitřně nepříliš soudržný a konflikty zmítaný stát přitom nejen, že nemůže řídit společnost, ale ani smysluplně odpovídat na sociální tlaky a požadavky.

Západní pozorovatele znepokojuje, že ačkoliv důvody pro rostoucí nesoudržnost jejich států jsou jiné, než tomu je v případě Ruska, celkový trend je podobný. Ztráta sdíleného národního cíle zásadně narušila schopnost vzájemné spolupráce uvnitř jednotlivých zemí.

Ruská zkušenost

Podle textu na serveru Open Democracy je příznačné to, že ruská zkušenost poskytuje názorný pohled i na celosvětový fenomén takzvaných „nadbytečných lidí“, který je důsledkem stále větší svobody bohatství. Rusko je tak působivým příkladem globálního trendu růstu ekonomické nerovnosti.

Současně je ale Putinovo Rusko pro Krasteva socialistickou utopií svého druhu: vždyť vykořisťuje jenom přírodu!

Vytěžování přírodních zdrojů v Rusku bulharskému politologovi připomíná „technologickou magii a lumpárny finančníků na Západě“, a to jedním specifickým rysem. Ruská vládnoucí třída se totiž prý neobohacuje tím, že by vykořisťovala cizí práci, ale tím, že si přivlastňuje veřejné statky. Zvláště se to týká zásob ropy a zemního plynu.

„Běžní Rusové ale této elitě nestojí ani za vykořisťování. Faktičtí vládci země nemají zájem lid utlačovat nebo ho nutit k ideologické pravověrnosti,“ píše Ivan Krastev. S tím, že hrstka privilegovaných v Rusku se svým spoluobčanům nepokouší vládnout nebo je alespoň kontrolovat, prostě se k nim otočila zády.

Toto překvapivě nové ruské schéma zkázonosného nezájmu o společnost prý ukazuje to, co na Západě dnes nefunguje. K dnešnímu stavu věcí totiž má blíž než represe a vykořisťování, kterými se vyznačovala většina dřívějších nesvobodných a nedemokratických společností.

Fakt, že má dnes hodně „nadbytečných“ Rusů univerzitní tituly, zase podle článku ukazuje to, že výnam vysokoškolského vzdělání ve světě blízké budoucnosti už nebude takový jako dřív. Vzdělání sice svému nositeli propůjčuje určitý status, nezabezpečí mu ale nutně přístup k zaměstnání.

Znepokojivý obraz budoucnosti

Rusko je klasický příklad toho, jak se hrstce velice bohatých a politicky nevypočitatelných vládců podařilo navzdory vnitřním rozporům zůstat v čele rozdělené společnosti, aniž by se museli uchýlit k historicky vysoké úrovni násilí, upozorňuje Krastev.

Politický model dnešního Ruska pro něj není demokratický ani autoritářský. Není také vykořisťovatelský v marxistickém smyslu nebo represivní v tom smyslu, jak tento pojem chápou liberálové. Rusko je prý nicméně obrazem budoucnosti, který by nás neměl nechat v klidu.

„Liberální Západ se, stručně řečeno, neobává, že by Rusko mohlo ovládnout svět, ale spíš toho, že většina světa začně fungovat tak, jako dnes funguje Rusko. A zneklidňující je, že Západ Putinovo Rusko už teď připomíná víc, než jsme ochotni si přiznat,“ myslí si politolog Ivan Krastev v komentáři na stránkách diskusního webu Open Democracy.

Text vznikl pro pořad Svět ve 20 minutách Českého rozhlasu Plus. 

Miroslav Tomek Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít