Podle všeho se obyčejných lidí dotýkají mnohem citelněji docela jiné restrikce, jejichž původ pramení z podstaty samotného ruského státu. Jsou samozřejmě ekonomického původu a často hraničí se samotnou lidskou důstojností.

Penzijní reforma, tedy zvýšení věku odchodu do důchodu, stojí v první řadě. Prezident Vladimir Putin se tu dopustil zásadního politického přehmatu.

Jak se v Rusku říká, dopustil se něčeho horšího, než zločinu: dopustil se chyby. Ale z povahy zřízení, které reprezentuje, se nemůže a ani nesmí omluvit. Proto se hledá takové řešení, které by bylo vlastně omluvou a přitom nebylo.

Zaměstnanci dostanou tedy v letošním roce přidáno o čtyři procenta. Rozšiřuje se okruh těch, kteří dostávají úlevy, výhody i přídavky. Kreml tak doufá, že zacelí povážlivé trhliny ve své důvěře před dalšími volbami.

V ‚glubince‘

Paralelně s nesystémovými úlevami a doplatky se hlásí o slovo institut minimální mzdy a životního minima. Obě částky se srovnaly teprve nedávno výnosem prezidenta Putina. A jak místní ekonomové píšou, Rusové dostali konečně právo na život. Protože do tohoto opatření mohli lidé v Rusku brát paradoxně méně, než je životní minimum.

Ale právě tohle konstatování je více méně eufemizmus. Pro představu: životní minimum je dnes v Rusku srovnatelné s hladovými dávkami, které po roce 1941, po napadení SSSR, přiznal stalinský stát německým válečným zajatcům. Proto se odbory připravují na to, že budou letos chtít zvýšení takové žebračenky na více než dvojnásobek.

A není to vůbec nereálné. Ve státní kase je už 15 let rezervní fond, který se za tu dobu navýšil na skoro 11 bilionů rublů. To je sumička, za kterou může ruský stát vyžít osm měsíců bez daní i cel. Zmíněné navýšení minimální mzdy na úroveň životního minima přijde v letošním roce na pouhou jednu desetinu celkové sumy rezervního fondu. Takže by rozpočet klidně unesl dvojnásobné navýšení minimální mzdy.

Ekonomice, která už několik let balancuje mezi stagnací a recesí, by to významně pomohlo, protože by se zvýšila domácí spotřeba. Navrhované změny odborářů se ovšem nelíbí rigidní Národní bance, která je dlouhodobě postižena fiskální anorexií. A také firmy by musely přehodnotit svou hladovou platovou strategii.

Převzato z Plusu

Zatímco Moskva i Petrohrad si žijí často nad poměry, v „glubince“, tedy ve většině regionů, berou lidé kolem 15 tisíc rublů, asi 5000 korun měsíčně. Zaměstnavatelé s duší sovětských předáku se ovšem brání tím, že lidé více peněz nepotřebují. Protože s nimi tak jako tak neumějí nakládat.

Nejsou proto výjimkou ani vázané příjmy. Tedy nucené srážky na obědy, které, pokud je zaměstnanci neprojedí, propadají bez náhrady. Fakt je, že se Rusové v regionech chtějí dorovnat Moskvanům, že si chtějí dopřát drahé smartfony, že se zadlužují hlava nehlava. To ale není argument proto, aby měli dál nízké platy. Spíš naopak.

A je to určitě důvod k přenastavení platové a sociální politiky. Stát, resp. Kreml, který dostal od voličů přes prsty, nebo přes Putinovy preference, tohle zatím ale jen matně tuší. Proto ve Státní dumě připravují zákon o prevenci dluhové pasti místo toho, aby poslanci reálně uvažovali o zvýšení minimální mzdy. 

David Šťáhlavský Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít