Ruského Formana, režiséra Mamina, vytlačil režim do emigrace

Bylo to na podzim roku 1986 v malém chebském kině na semináři sovětského filmu. Po roce 1985 začala totiž přicházet ze Sovětského svazu probuzeného přestavbou díla jako zjevení.

Komentář Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Jurij Mamin | Foto: 13243546A | CC BY 3.0,©
Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si celý komentář

Při promítání jednoho 43minutového snímku diváci doslova padali z křesel, nahlas se řehtali, utírali si slzy a zároveň nevycházeli z údivu, jak je možné, že v SSSR mohli něco takového natočit.

Byl to Neptunův svátek v režii Jurije Mamina. Místní stranická, sovětská a vojenská honorace v malé severní obci dostane příkaz, že mají na Nový rok předvést švédským turistům Neptunův svátek se 150 otužilci. Napsali si ho totiž do plánu kulturních akcí, jako obvykle lživě.

Co bylo dál, nedá se převyprávět, musí se to vidět. Podívaná ve stylu Hoří, má panenko obsahovala i zjevné montypythonovské prvky, a zároveň byla svá v tom, že se člověk smál, a přitom málem brečel lítostí k nešťastníkům, které snímek předváděl.

Režisér seriálu Jen počkej, zajíci by oslavil 90. narozeniny. Občas zamotal hlavu sovětské cenzuře

Číst článek

Neptunův svátek získal dvě ceny na zahraničních filmových festivalech a jednu v SSSR. Další Maminův film, Fontána (1988), sklidil 11 cen doma a v zahraničí. Opět šlo o mrazivé a zároveň neuvěřitelně komické vyprávění o hynoucí sovětské společnosti. A znovu vyvolával v paměti přívlastek, který dal Sovětskému svazu koncem 30. let velký satirik Ilja Ilf: „Země nevyplašených idiotů“.

Urážka myslícího člověka

Za další dva roky natočil Mamin Licousy, které předběhly a předpověděly vývoj v Rusku 25 let dopředu. Stále stejným stylem ukázal propojení komunistických, nacistických a národoveckých prvků, které se plně rozvinulo až za Vladimira Putina. I proto nebyl tento film prakticky promítán.

Okno do Paříže (1993) o nemožnosti spojit ruský a západní svět bylo oceněno dalšími mezinárodními a domácími cenami. Epizody o vesnici Zagibalovo z následného seriálu Ruští strašáci (2003) byly nejsměšnější a nejhroznější výpovědí o povaze ruského lidu, který znetvořen žije v oblasti zamořené radioaktivitou a chemickými látkami, ale bodře pěje ódy vlasti a moudrému vedení.

Snímek Nemysli na bílé opice (2008) o zničení zbytků kultury přežívající ze sovětských dob byl opět festivalově úspěšný, ale nepohodlný tvůrce již peníze na další projekty nesehnal. A v minulých dnech emigroval do USA. „Moje projekty osobně pohřbil (ministr kultury) Medinskij, který, jak se později ukázalo, nesnáší Okno do Paříže,“ napsal 72letý Mamin.

O zemi, která ho vypudila, se vyjádřil takto: „Vidím a cítím, že každý den se blíží k nelidskému stalinskému režimu, protože má v čele stalinisty, kteří si připnuli pravoslavné kříže a topí se v krádežích a aroganci… Každý den strávený v současném Rusku je urážkou myslícího člověka.“

Kritik Valerij Kičin k tomu napsal: „Možná se nyní obohatí Spojené státy o prvotřídního režiséra, satirika, umělce překypujícího tvůrčími idejemi, a svět získá nové krásné filmy. Ale Rusko už je nedostane.“

Alexandr Mitrofanov Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme