Bylo nenásilné převzetí moci od komunistů tak pozitivní, jak se tehdy zdálo?

30. výročí takzvané sametové revoluce se stalo vítanou příležitostí změnit – nebo aspoň pozměnit – dosud tradovanou představu o tom, co se to vlastně v listopadu 1989 a následujících měsících odehrálo.

Komentář Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Skauti stojí 17. listopadu 2019 u památníku událostí 17. listopadu 1989 na Národní třídě v Praze u příležitosti 30. výročí sametové revoluce. | Foto: Michaela Říhová | Zdroj: ČTK

Samostatnou kapitolu tohoto zápasu o podobu zápisu této události do historie tvoří boj o to, kdo měl na svržení komunistického režimu největší zásluhu. Zda to byli studenti, disidenti, odborníci z prognostického ústavu, či jestli se režim prostě zhroutil sám.

Přehrát

00:00 / 00:00

Jan Vávra: Bylo nenásilné převzetí moci od komunistů tak pozitivní, jak se tehdy zdálo?

Je to celkem pochopitelné. Z tehdejších událostí se pomalu stává historie a pro řadu aktérů jde o jednu z posledních možností, jak si zajistit místo v dějinách. Dá se tedy říct, že v praktické ukázce můžeme sledovat, jak se soupeřením vyprávění nejrůznějších příběhů z té doby vytvářejí dějiny.

Objevují se dokonce i noví aktéři, kteří měli mít na běh událostí zásadní vliv, účast těch dříve oslavovaných je naopak marginalizována. Živí účastníci debaty mají samozřejmě výhodu před těmi mrtvými. A k tomu se ještě do všech vyprávění o tehdejších událostech přimíchávají současné frustrace, tužby a představy o fungování světa.

Zahraniční média o oslavách výročí sametové revoluce: Babiš při projevu zvolil ‚smířlivý tón‘

Číst článek

Výsledkem je, že každý oslavujeme něco jiného a máme rozdílné představy nejen o významu a smyslu listopadových událostí, ale i o tom, jak se vlastně odehrály.

Komunistická minulost

Novináři mají rádi příběhy, takže veřejnosti nabízejí dramatická líčení statečného boje studentů s brutální policií, hrozbu zásahu armády, líčení rozvážného postupu vedení Občanského fóra i často směšného chaosu v útrobách dříve všemocné komunistické strany.

Na druhou stranu se ti, kteří naskočili do již rozjetého vlaku, zase snaží přesvědčit veřejnost, že vlastně o nic dramatického nešlo, protože komunistický režim se zhroutil sám.

Český národ se ve svých dějinách nemůže vykázat příliš vysokým počtem vyhraných bitev, spíše oslavujeme ty prohrané. To nutně svádí řadu vypravěčů k tomu vytvořit z listopadových událostí případ vítězné bitvy s komunistickým režimem. Na druhou stranu se tato snaha střetává s národní tradicí nahlížet na sebe jako na mírumilovný a veskrze nenásilný národ.

Jako jedna z předností porážky komunismu u nás bývá zmiňována ona „sametovost“ – tedy nenásilnost nekrvavého převzetí moci, což bývá kladeno do kontrastu třeba s událostmi v Rumunsku. Vše je symbolizováno jedním z nejikoničtějších hesel: „Nejsme jako oni.“

Blíže pravdě je zřejmě tato mírumilovná verze. Nakonec jeden z nejrealističtějších a zároveň nejupřímnějších aktérů té doby, který byl u většiny rozhodujících jednání, říká, že „sametová revoluce“ byla ve skutečnosti vyjednaným předáním moci.

Je samozřejmě otázkou, zda toto nenásilné převzetí moci od komunistů, které jim samotným zaručilo beztrestnost a další poklidnou existenci, bylo pro zbytek národa a jeho duševní zdraví tak pozitivní, jak se tehdy zdálo.

Ale to je na další a delší debatu, která má název „vyrovnání s komunistickou minulostí“. V tuto chvíle je nejdůležitější odolat mýtotvorným příběhům, ať už malují tehdejší události v jakýchkoli barvách, a připomínat jen fakta a ověřená svědectví.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Jan Vávra Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme