Deset let v Schengenu

Když jsem před deseti lety přejížděla 20. prosince před půlnocí v Železné Rudě hranici do Bavorského lesa, dostala jsem od německého celníka razítko, povolující vstup do sousedního státu, na předloktí.

Komentář Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Deset let bez hraničních razítek. Jak vzpomíná na začátky Schengenu Lída Rakušanová? Čtěte její komentář. | Foto: Ints Kalnins | Zdroj: Reuters

Musela jsem ho k tomu dost přemlouvat, protože občané Evropské unie jezdili tehdy už řadu let přes hranice jen na občanský průkaz, takže razítka se dávno přežila.

Na druhý den, když se v Železné rudě oslavovalo přijetí České republiky do Schengenského prostoru Evropy bez hranic, mi nicméně můj suvenýr na předloktí, na tomto hraničním přechodu takřka určitě poslední svého druhu, kdekdo záviděl.

Přehrát

00:00 / 00:00

Komentář Lídy Rakušanové: Deset let v Schengenu

Dnes, deset let od rozšíření Schengenu o postkomunistické státy střední Evropy, se do oslavných projevů vkrádá podtón plný obav. Právem. Vzhledem k migrační krizi ztrácí projekt Evropy bez hranic valem reálné obrysy.

Na hranicích Rakouska s Německem nebo s Itálií se v turistické sezóně kvůli policejním kontrolám opět hromadí šňůry aut. Populisté nejrůznějšího kalibru rozdmýchávají davovou hysterii voláním po uzavření hranic národních států. A nacházejí odezvu dokonce i v zemích jako je Česká republika, které žádnou migrační vlnu nezažily.

Dlužno ovšem dodat, že ač na Schengenu Česko jako stát uvnitř Evropy jednoznačně vydělalo, protože až na ruzyňské letiště nemuselo opevňovat své hranice, začal tento projekt ztrácet na půvabu, sotva se střetl s realitou. 

Krok Česka do Evropy

Hned na jaře a v létě 2008 se začaly množit stížnosti na to, že se policie chová k českým automobilistům v Rakousku a v Německu „nadstandardně přísně“. A nikdo neřešil, co takový pojem vlastně znamená. V Německu se prostě zákony dodržují a pravidla platí pro všechny.

Vyvozovat z jejich uplatňování šmahem, že nás v Schengenu stejně nechtějí, svědčí spíš o zakomplexovanosti těch, kteří takto uvažují. 

Faktem přece je, že v až třicetikilometrovém pásmu od bývalých hraničních přechodů operují zrovna tak hlídky české cizinecké policie. V jejich síti pravidelně uvíznou tucty opilých řidičů, podvodníků s falešnými doklady nebo cizinců bez oprávnění pobývat na území ČR.

A nikoho nepřekvapí, když si šéf cizinecké policie pochvaluje, jak díky propojení přes kontaktní centra proudí přes hranice všechna důležitá data, takže lze během chvilky zjistit všechno možné. 

Populisté nejrůznějšího kalibru rozdmýchávají davovou hysterii voláním po uzavření hranic národních států | Foto: Vojtěch Berger | Zdroj: Český rozhlas

Evidentně jen díky tomu se kriminalita v příhraničí prakticky nezvýšila. Toho se lidé ve všech zemích báli po rozšíření Schengenského prostoru snad úplně nejvíc. Což ovšem neznamená, že by teď bylo například v česko-německém pohraničí všechno v pořádku.  

Zatímco se na české straně nechávají lidé masochisticky strašit – jakkoli nereálnou – představou, že až Německo začne ekonomické migranty posílat do jejich domovských zemí, začnou se hrnout do Česka, je hrozba, které čelí němečtí obyvatelé z české strany, mnohem oprávněnější.  

Jestliže se dá u vietnamských stánkařů koupit gram pervitinu už za 15 euro, znamená to, že si němečtí školáci mohou na české straně hranice pořídit drogy z kapesného. Pro rodiče v bavorském a saském pohraničí je tahle noční můra dneska všudypřítomná. 

Přes to všechno je i po deseti letech jedna věc jasná: vstup do Schengenského prostoru byl dalším krokem Česka do Evropy. Konkrétnějším, než všechny evropské smlouvy a směrnice dohromady. Bohužel není vyloučeno, že to lidem dojde teprve, až o Schengen přijdou.

Lída Rakušanová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme