Dnes je síť těchto superexpresů, které jezdí až 320kilometrovou rychlostí, dlouhá téměř 2 800 kilometrů a další se budují, včetně linky do Sappora.

Symbol novodobého Japonska spatřil světlo světa v roce 1964, u příležitosti letních olympijských her v Tokiu, a to na trati Tōkaidō. Právě tato vysokorychlostní železnice spojující hlavní město s Ósakou je nejvytíženější na světě. Ročně ji využije na 150 milionů lidí a do této statistiky jsem také měl možnost několikrát přispět.

Naposledy před dvěma lety, kdy jsem v Japonsku natáčel reportáže u příležitosti 70. výročí svržení atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki, a také konce 2. světové války. Pamatuji, že jsem na hlavní nádraží v Tokiu nijak nespěchal. Už jsem dobře věděl, že když nestihnu jeden spoj, tak za pár minut pojede další. Ve špičce totiž během hodiny jezdí až třináct souprav, a to v obou směrech!

Japonská slušnost a úslužnost

„Dobrý den. Vítejte. Děkuji, že vám mohu pohlídat váš kufr". Japonská slušnost a úslužnost je úžasná! A stejně skvělé jsou i dopravní služby, především pak právě na železnici, a to i v samotných velkoměstech, kde metro i vlaky využívají k cestě do práce miliony Japonců včetně manažerů, byznysmenů a politiků. Však se to také ve vagonech ve všední dny, ráno a pozdě odpoledne muži v oblecích a s kravatou jen hemží.

A pokud mají jednání nebo schůzku ve městě vzdáleném několik set kilometrů, žádný problém. Stačí koupit jízdenku, nasednout, vše potřebné vyřídit a za pár hodin jste zpět. V této souvislosti vzpomínám na jízdu šinkansenem velmi často. Zejména když vyrážím z Prahy do Brna či Ostravy. Naposledy pak, když jsem musel služebně do Bratislavy. Cesta dlouhá 330 kilometrů mi trvala čtyři hodiny a padesát minut. Tedy jen o hodinu déle než z Tokia do Hirošimy. Japonský vlak ale za tuto dobu zvládá trať dlouhou 850 kilometrů!

Japonský vysokorychlostní vlak šinkansen |foto: Martin Rychlík

Šinkansen navíc do zastávky přijíždí na minutu přesně. Ne že by neměl zpoždění. V zemi, kde jsou častá zemětřesení, se rychlovlaky v případě otřesů automaticky zastaví. A tím se jízda pochopitelně prodlouží. Pamatuji, jak jsem krátce po úderu vlny tsunami a následné havárii v jaderné elektrárně Fukušima Daiči v březnu 2011 přijel do Ósaky dokonce o několik hodin později.

Následných otřesů bylo nepočítaně, po příjezdu do cílové stanice však milý hlas z amplionů informoval všechny pasažéry, že pokud chtějí, vzhledem k chladnému a deštivému počasí mohou zůstat v soupravě. Tedy v teple a suchu. Po probdělé noci ve vlaku jsem tomu byl velmi rád. Překvapením však ještě nebyl konec.

Když jsem procházel turnikety, muž v pokladně mne zastavil s tím, že mi musí vrátit jízdné. Prý kvůli zpoždění. V tu chvíli jsme nechápali oba. Já, že se něco takového vůbec děje, on, že se divím. A nenechal si říct. Mým námitkám, že přece došlo k přírodní tragédii a poté i k havárii, která navždy ovlivnila statisíce lidských životů, tudíž že si žádné peníze nemohu vzít, nerozuměl.

Šinkansen a pendolino

Asi před dvěma měsíci jsem poprvé v České republice jel pendolinem. Tedy vlakem, který se i v Číně pohybuje dvousetkilometrovou rychlostí. Lze ho tedy zařadit mezi rychlovlaky. U nás však může jet maximálně 160 km/h. Už na příjezdu měl téměř půlhodinové zpoždění. A tak jsem se paní za přepážkou zeptal, zda mohu uplatňovat nějakou náhradu. „Milý" hlas mne poslal do - Japonska.

Jules Verne kdysi psal romány o dopravních prostředcích, které v té době byly když ne utopií, tak zcela jistě hudbou budoucnosti. Věk balonů či vzducholodí ale nakonec nebyl tak vzdálený. V případě vybudování vysokorychlostních železničních tratí v České republice však bohužel ano.

Z Prahy do Brna, což je zhruba 200 kilometrů, v současnosti trvá cesta více než dvě a půl hodiny. V Japonsku jste za tu dobu o nějakých pět set kilometrů dál. Jinými slovy, v zemi vycházejícího slunce zvládnete stejnou vzdálenost za nějakých čtyřicet minut. A podle plánů české vlády se situace nezlepší zhruba do roku 2050.

V době, kdy se Japonsko bude pomalu chystat na sté výročí zahájení provozu šinkansenu, tak možná stejně rychlý expres, za zvuku fanfár, slavnostně zahájí provoz mezi českou a moravskou metropolí. Ani jednoho se však s největší pravděpodobností nedožiju. I proto jsem rád, že jsem se rychlovlakem, ať už v Japonsku, v Číně, nebo na Tchajwanu, kde mimochodem stavěli trať dlouhou 350 kilometrů sedm let, mohl svézt už na přelomu 20. a 21. století. V čase, kdy je symbolem vlakové dopravy v Japonsku právě šinkansen, v České republice zase zpoždění.

Robert Mikoláš Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít