Školství jako priorita? 20 let jsou to jen plané řeči

Neúprosným dokladem toho, že čeští politici neberou školství jako prioritu, jsou studie Education at a Glance, neboli Letmý pohled na vzdělávání. Už dvacet let je vydává organizace ekonomicky nejvyspělejších zemí světa OECD. A už dvacet let v nich o českém školství můžeme číst v principu totéž.

Komentář Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Povinná maturita z matematiky je stále nedořešený problém. Proč jsou dosavadní výsledky maturantů tak neuspokojivé? | Foto: Šárka Škapiková

Ve studii, která vyšla minulý týden, se dočteme, že škola nedokáže dostatečně vyrovnávat rozdíly v rodinném zázemí, neboli že děti, jejichž rodiče nejsou vysokoškoláky, s větší pravděpodobností než v ostatních zemích také vysokou školu nevystudují.

Přehrát

00:00 / 00:00

Michal Komárek: Školství jako priorita? 20 let jsou to jen plané řeči

Že výdaje na žáka zůstávají na všech stupních vzdělávání mezi nejnižšími. Že učitelé a ředitelé mají ve srovnání s jejich kolegy v zemích OECD a ve srovnání s ostatními vysokoškolsky vzdělanými zaměstnanci relativně nízké platy.

Před šesti lety říkala Jana Straková z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy, že studie „popisuje stále tytéž problémy. Například: Česká republika investuje ve srovnání s ostatními do školství málo, máme relativně špatně placené učitele a stále ještě nízké počty absolventů vysokých škol“.

Stále přítomný šum na pozadí

A v roce 1998 studie například uváděla, že Česká republika patří mezi pět zemí, které mají nejnižší výdaje na žáka na základní škole. A že patří mezi tři země, kde mají učitelé nejnižší platy.

Po celou tu dobu jsme měli vlády, které tvrdily, že vzdělání a školství patří mezi jejich hlavní priority. Ale místo toho, aby politici řešili zásadní problémy, vkládají peníze, energii a čas do bojů o dílčí témata. A jsou navíc natolik neústupní a neochotní vnímat argumenty partnerů v diskusi, že nedokážou pohnout ani s nimi.

Tak například po více než dvou desetiletích diskusí stále nevíme, zda potřebujeme státní maturitu a jak má vypadat. Někdy měla mít více úrovní, jindy jen jednu, někdy má její součástí být matematika, jindy ne, někdy se slohy mají opravovat na školách, jindy nikoli. Přístup se mění v podstatě s každým novým ministrem školství.

A podobné je to s kariérním řádem nebo inkluzí. Spuštění kariérního řádu opakovaně ohlašovali ministři i poslanci. Vloni konečný návrh zamítla sněmovna. A diskuse startuje od nuly.

Jednotné přijímačky být nemusí, ani povinná matematika, říká ministr školství Plaga

Číst článek

Také inkluze se připravovala dlouhé roky. Její konečná podoba byla ale připravená nedostatečně a narazila na velký odpor velké části učitelů i politiků. Za chodu byla už dvakrát revidována. A nyní se zdá, že zákon, který byl schválen před dvěma lety, projde zásadní novelou.

A po celou tu dobu vlády učitelům slibují 130 či 150 procent průměrné mzdy. Je to už spíše jako stále přítomný šum na pozadí, na který si lidé zvykli a už ho nevnímají.

Uplynulo dvacet let víceméně planých řečí a chaotických sporů, okořeněných úvahami, že měnit školství je jako otáčet tanker – změna směru se projeví až za dlouhou dobu. Jenže studie OECD znovu a znovu ukazují, že kormidlem zatím nikdo neotočil.

Michal Komárek Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme