Že to zajímá, dojímá a fascinuje Brity, je celkem legitimní. Je to jejich příští král. Ale že tehdy jely kontinuální "ťuťu ňuňu zpravodajství" seriózní média v zemích, které jsou republikami a nemají se Spojeným královstvím absolutně nic společného, se mi nějak příčilo. Jakkoli chápu, že je pro lidi v 21. století konzervativní britská královská rodina se svými někdy archaickými zvyky a tradicemi nesmírně přitažlivý "skanzen".

Blíží se 20 let od okamžiku, kdy v Paříži vyhasl život lady Diany. Sdělovací prostředky se předhánějí v nových dokumentech o jejím životě, smrti a odkazu. Tady si myslím, že je taková pozornost plně na místě. Smrt krásné ženy, která v roce 1997 už striktně vzato k Windsorům nepatřila (už neměla používat titul Her Royal Highness, Její Královská Výsost), byla naprosto zlomová v dopadu na samotnou královskou rodinu, potažmo na úskalí správného mediálního zacházení s tímto typem tragédie.

O Britech je všeobecně známo, že si na nějaké kolektivní truchlení, a vůbec na ukazování emocí moc nepotrpí. V případě Dianina skonu ale jako by pomyslný korek potlačovaného sentimentu vyletěl z natlakované lahve a národ nebyl k utišení. Britové od května 1997, čerstvě zahalení do rudé barvy triumfujícího blairismu, měli pocit, jako by s Dianou, která mírně řečeno měla své "mouchy", odešlo jejich lepší já. Moře květin a plyšáků před Kensingtonským palácem nemělo začátku ani konce a lidé stáli dlouhé hodiny ve frontě na zápis do kondolenční knihy.

Smutek Britů se mísil se vztekem a rozhořčením ohledně toho, jak neadekvátně se podle všeobecného názoru k úmrtí Diany postavila královská rodina, hlavně pak samotná panovnice Alžběta II. I jindy k ní zcela nekritický pravicový bulvár královnu vyzýval, aby otevřeně ukázala svůj žal. Ale královský dvůr dlouho mlčel. Dokonce i sám Tony Blair a jeho mistrní píáristé Její Veličenstvo "popostrčili" v tom smyslu, že si chladným a netečným postojem v očích ostrovní veřejnosti neuvěřitelně škodí. Byl to týden, kdy se podpora britské královské rodiny dostala na bezprecedentně nízkou hodnotu, kdy se monarchie otřásala v základech.

Královský dvůr si z příšerného debaklu na konci léta 1997 vzal ponaučení. Jak trefně napsal Jonathan Freedland v Guardianu, hlavně princové William a Harry se snaží jít PR cestou své matky a jsou vším tím, čím dynastie Windsorů během osudného týdne po smrti lady Diany nebyla. Přívětiví, neformální a projevují emoční inteligenci. V létě 1997 jsme byli - samozřejmě ve zcela jiné konstelaci - svědky působení nesmírně silného koktejlu mohutných emocí a pocitu vzpoury proti establishmentu. Jistě nemusím připomínat, kdy jsme se téhle specificky britské formy populismu dočkali naposledy…                  

Jiří Hošek Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít